LXIX\.     

Potom zvolichu ciesaře jiného.

Ten, znamenav Soběslava muže udatného,

že jesť hotov za svého jazyka česť umřieti,

počě sě k němu dobřě jmieti;

neb nevědieše co sobě zdieti,

že dvú stú rytieřóv nemože tehdy jmieti.

A to všickni byli v Čechách zbiti,

a bez mále nemohl i jeden ujíti.

Tehdy u ciesařě nebyla dobrá rada,

nebo v Němcích biechu kniežata mlada.

Z této řeči móž mi někto za zlé jmieti,

řka, že také bývajú múdré děti.

Znaju to, že mladý, ač řiedko, múdr bývá,

ale věz to, že mladý řiedko své múdrosti užívá;

neb obyčej činí dobré řemeslo,

a časté zkušenie mistrovstvo jesť nalezlo.

Pro to starý obyčeje a zkušenie móž užiti,

a tiem mladý nemóž starému roven býti.

Ze to pravda jesť, ciesař dobřě vědieše,

a pro to i jedné války nejmějieše.

A také, že velmi medl bieše,

za přietel knězě českého rád jmějieše.

Kněz Soběslav dva syny jmějieše,

jednomu Boleslav jmě bieše,

druhému Přěmysl diechu.

Těma Němci jména přěvzděchu:

Boleslavu Bedřich řiekáchu,

Přěmysla Kunrátem nazýváchu.

Ciesař, nemoha Soběslavově moci uškoditi,

lstivě zamysli syny jeho českým obyčějóm otučiti.

I je sě Soběslava prositi,

by chtěl svá syny k němu otpustiti.

Soběslav nechtieše toho učiniti,

řkarť: „Mohú sě děti ve nraviech proměniti.“

Řka: „Ciesařiu, to ty sám móžeš věděti,

že pro své země nravy kniežeti jesť česť jmieti.

Kterýž sě sích i oněch nravóv chce přídržěti,

tiem sě méně bude svých zeman držěti,

a tiem každé kniežě svú česť ztratí.

Pro to k tobě svých dietek nechciu dáti.

Mój otec pro též svú česť ztrati,

a pro němečskú řěč musi sě z země bráti.“