L\.
L\.
Potom král pro knězě moravského
pobi Liutolta, vévodu rakúského.
Pak jide na knězě srbského,
točiúš na markrabiu míšeňského.
Hvozdec hrad král blíz Míšně postavi
a voje přěd Mišněm zstavi.
Na Míšni Beneda, udatný Čech, bieše,
ten královu nemilosť jmějieše.
Král za věrú káza Benedě k sobě sníti,
i počě sám s ním mluviti.
Vzpomanu král, že Beneda za věru chtieše krále zabiti,
i zamysli nevěry nevěru pomstiti.
I otáza j’ho král, co by mohl svým mečem zdieti?
Beneda vecě: „Chciu jím dva zřnovy přetieti.“
Diviu sě, ač ta řěč mohla pravdú býti.
A snad sě chtěl pochlubiti.
Neb také mohla by ta síla k mečiu přistúpiti,
a ž’by řěč pravdu mohla býti,
jakž sě čte o Rulantovi,
když sě stala škoda od pohan Karlovi.
Neb snad krále tu řěčiú chtěl uhroziti
a pro to snad i chtěl to mluviti.
Král, jako chtě ohledati, i vzě meč ot něho,
ohleduje meč, i prokla třiesla jeho.
O knězi Břětislavovi a o Zderadovi.
Ot Míšně posla král syna svého
Bračislava na knězě saského,
a s ním múdrého pana Sderada.
Prostřěd Sas přijide kněziu dětinná vnada,
je sě se panici v řěcě chladiti.
Sderad je sě kněziu mluviti,
řka: „Snad si nebýval u příhodách.
Kúpě sě v nepřietelských vodách,
mníš sě kúpě u Vltavě?
By chtěl znamenati pravě,
v oděniu by na ořiu sědal,
na všě strany právě hlédal,
nepřátel sě ostřiehaje,
skoro-li vyniknu z háje.“
Kněz sě na Sderada je hněvati,
neudatné ckety jemu dávati,
řka: „Nežuj mne! Však mám svá léta.
Byl’s všě své dny neudatná cketa!“
I káza j’mu s lepšími přěd jeden hrad hnáti,
a kněz je sě se panici kúpati.
Jeda preč Sderad, vecě: „Strach mě otjeti;
ostaly sú tuto samy děti.“
A kdyžto juž pryč jedieše,
veždy-ť on za sě hledieše.
Sderad málo pryč otjede,
jednož ti prach nad knězěm vznide.
Sderad honciu káza, co by tu bylo, ohledati,
a v naděju vojsku káza za sě hnáti.
Nali-ť Sasici na kněz udeřili,
a juž pánóv mnoho dobrých zbili.
Kněz čist niti s málem stojieše
a hrdinsky sě bránieše.
Juž na-ň Sasici ssědáchu,
a kopí jim podáváchu.
Sderad sě mezi Sasice vrazě,
ot knězě je otrazě.
Tu Sasicóv mnoho zbichu,
škody veliké i hanby zbychu.
Po tom znamenaj každý mladý!
Již netbáte stařějších rady,
vězte to, že obyčěji učie starého,
příhody činie múdrého.
Kohož příhoda a obyčej nenaučí,
dotad každý jako šcměl bez smysla hlučí.
Pro ten skutek Čechy sě rozřevnichu
a své škody i hanby pomstichu.
Teprv sě i jechu země hubiti,
Sasicě i s dětmi bíti.
Tehdy král Sasicě i Srby pobi
a jich země mnoho doby.