L\.       

Potom král pro knězě moravského

pobi Liutolta, vévodu rakúského.

Pak jide na knězě srbského,

točiúš na markrabiu míšeňského.

Hvozdec hrad král blíz Míšně postavi

a voje přěd Mišněm zstavi.

Na Míšni Beneda, udatný Čech, bieše,

ten královu nemilosť jmějieše.

Král za věrú káza Benedě k sobě sníti,

i počě sám s ním mluviti.

Vzpomanu král, že Beneda za věru chtieše krále zabiti,

i zamysli nevěry nevěru pomstiti.

I otáza j’ho král, co by mohl svým mečem zdieti?

Beneda vecě: „Chciu jím dva zřnovy přetieti.“

Diviu sě, ač ta řěč mohla pravdú býti.

A snad sě chtěl pochlubiti.

Neb také mohla by ta síla k mečiu přistúpiti,

a ž’by řěč pravdu mohla býti,

jakž sě čte o Rulantovi,

když sě stala škoda od pohan Karlovi.

Neb snad krále tu řěčiú chtěl uhroziti

a pro to snad i chtěl to mluviti.

Král, jako chtě ohledati, i vzě meč ot něho,

ohleduje meč, i prokla třiesla jeho.

O knězi Břětislavovi a o Zderadovi.

Ot Míšně posla král syna svého

Bračislava na knězě saského,

a s ním múdrého pana Sderada.

Prostřěd Sas přijide kněziu dětinná vnada,

je sě se panici v řěcě chladiti.

Sderad je sě kněziu mluviti,

řka: „Snad si nebýval u příhodách.

Kúpě sě v nepřietelských vodách,

mníš sě kúpě u Vltavě?

By chtěl znamenati pravě,

v oděniu by na ořiu sědal,

na všě strany právě hlédal,

nepřátel sě ostřiehaje,

skoro-li vyniknu z háje.“

Kněz sě na Sderada je hněvati,

neudatné ckety jemu dávati,

řka: „Nežuj mne! Však mám svá léta.

Byl’s všě své dny neudatná cketa!“

I káza j’mu s lepšími přěd jeden hrad hnáti,

a kněz je sě se panici kúpati.

Jeda preč Sderad, vecě: „Strach mě otjeti;

ostaly sú tuto samy děti.“

A kdyžto juž pryč jedieše,

veždy-ť on za sě hledieše.

Sderad málo pryč otjede,

jednož ti prach nad knězěm vznide.

Sderad honciu káza, co by tu bylo, ohledati,

a v naděju vojsku káza za sě hnáti.

Nali-ť Sasici na kněz udeřili,

a juž pánóv mnoho dobrých zbili.

Kněz čist niti s málem stojieše

a hrdinsky sě bránieše.

Juž na-ň Sasici ssědáchu,

a kopí jim podáváchu.

Sderad sě mezi Sasice vrazě,

ot knězě je otrazě.

Tu Sasicóv mnoho zbichu,

škody veliké i hanby zbychu.

Po tom znamenaj každý mladý!

Již netbáte stařějších rady,

vězte to, že obyčěji učie starého,

příhody činie múdrého.

Kohož příhoda a obyčej nenaučí,

dotad každý jako šcměl bez smysla hlučí.

Pro ten skutek Čechy sě rozřevnichu

a své škody i hanby pomstichu.

Teprv sě i jechu země hubiti,

Sasicě i s dětmi bíti.

Tehdy král Sasicě i Srby pobi

a jich země mnoho doby.