CIII\.     

Kněz ot pánóv u potupě bieše,

tak že často jiesti nejmieše.

Pozva sobě na pomoc rodicě svého,

Bedřicha, markrabiu míšeňského.

Mnohým nevěra sě zdieše,

že Míšeňský u mále po zemi jezdieše,

zemiu překotem hubieše,

a nikte jemu toho nebránieše.

Přěd Hory bez strachu jede,

ottad pak přěd Prahu přijede.

Kněz u městě bieše,

Míšňany do města pustiti chtieše.

Měščěné sě rozdělichu:

Kokotovici a Volbramovici s Čechy biechu,

Velflovici a Ot Kamene sě s Míšňany slichu

a jim pražské město zradichu.

Když Míšněné chtiechu tehdy u miesto vníti,

jiná strana chtieše brániti.

Vítek Ojieřovic tehdy na hradě sědieše.

Ten, dospěv, vnide u město spěše,

chtě měšťanóm pomoci,

ale nemože proti moci.

Neb Volbramovici s Kokotovici na ospitál běžiechu,

a Míšněné juž u městě volni biechu.

Velflovici Vítka na Novém Městě řetězem přěpěchu

a tu jeho i liudi zbíti chtěchu.

Však sě tej síle obránichu,

ale koní mnoho ztratichu.

Ale že řetězy biechu přěpěti,

nejmějiechu, kady vynětí.

Tehdy Sudek, silné dietě,

jednú ranú řetěz mečem přětě.

Viděch, když na hrad jediechu,

a’no po pániu Vítkovu ořiu třěva sě vlečiechu.

Volbram ospitál osěde,

s druhé strany mosta Pavlík z Liudie sěde.

Obojí mosta dobřě brániechu,

a pro ně Míšněné vóle u městě nejmějiechu.

Potom sě umluvichu,

a věže, ospitála a pražského hrada kněziu sstúpichu.

Kněz hrad poruči Heřmanu Zvieřetickému,

rytieřiu mladému, ale přěšlechetnému,

do něhož vieru i hrdinstvo vzvědě,

a příslovie i jednoho do něho nevzvědě.