XCII\.     

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po šesti dcát čtvrtého,

lad veliký v zemi bieše;

pro to mnoho liudí, a najviec Plzňan, mřieše.

Potom král počě o svých netbati,

města i vsi pocě Němcóm dávati.

Němcóv sě je zdiú hraditi,

pánóm počě násilé činiti.

Své vládařě na Vítkovice spusti,

násile jiným pánóm činiti přepustí.

Pro to sě páni někteří rozhněvachu,

Rudolta, krále říšského, na-ň pozvachu,

řkúc: „Lépe jesť dědinu pustu jmieti,

než Němci budu královým kázáním držěti.“

Rudolt do Rakús přijede,

král, po němečskej radě, k němu jede.

Tu král Rudoltovi všě své země vzda:

Rudolt, jiné sobě obdržav, Čechy a Moravu královi vzda.

Král, upustiv za rohy, počě za ocas chvátati,

i je sě na Rudolta jako bez vesla proti vodě hrabati.

Ach běda krále šlechetného,

že neschová jazyka přirozeného,

jímž byl dobyl jmene dobrého,

také sbožie velikého;

s nímž by mohl viece dobyti,

své nepřátely všecky zbíti!

I je sě král svých tupiti,

a kdež moha, je hubiti.

O Závišovi.

Závišiu, výborného rytieřě, z země vypudí,

Vítkovice s Úščského hradovišče zapudi.

Budivojovicě otje Čiečovi,

Poděbrady Vilémovi.

Kladsko otje Zvieřětickým

a Luně Žirotinským.

Jiným pánóm otje mnoho jiného,

činieše jim mnoho zlého.

Pána Benešě káza u věži užžieci.

Ti skutci nemohú j’mu dobřě stéci.

Vdovy k Bohu na-ň žalováchu,

i sirotci na-ň plakáchu.

Těch hlas právě přěd Bóh jdieše,

neb jim ot krále násile bieše.

Pro to, když mu Čechóv třěba bieše,

hotové služby ot nich jmieti nemožieše.

Čie kleščě liška ohryzla vědúci,

vzdálila sě ot něho, a potřebu jmajúci.

Takéž král nesmě Čechóv u potřebu přivinúti,

věda, že nemohú túhu toliko zlého zapomenúti.

Vecě král: „Až sě z vojny vráciu,

zavaliu Čechóm velikú práciu.

Chciu Petřín pavlakú přistřieti,

na pražském mostu nebude Čecha viděti.“

Právě živ býti nerodieše,

když tu řěč zjevně mluvieše.

Málo Čechóv s sobu poje,

s Němci jide, juž je svoje.

Závise s svú bratřiú s Rudoltem tu jdieše,

to králiu českému velmi škodno bieše;

neb ten jeho moc všiucku vědieše,

v jeho vojsku přátely jmějieše.

Když za jutra juž boj chtiechu vzieti,

Závišě káza královi povědieti,

chtěl-li by mu milostiv býti,

chtěl by mu za jutra užitečně poslúžiti.

Král k tej řeči nerodi i stanu přistaviti,

řka: „Než bych to učinil, raději sě dám zabiti.“

Tehdy král s Němci proti Rudoltovi u boj vnide,

a po hřiechu ten tu snide.

Ta túha sta sě v svatého den Rufa u pátek,

ten svatý mučenník jesť veliký svátek,

léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po dvú stú po sedmi dcát osmého.