LIV\.     

Tehdy Božěj a Mutyně Vršovici,

svých kniežat praví vražedlníci,

jesta sě o tom mysliti,

kako bysta mohla kniežecí plod zatratiti.

Kněz tehdy jednoho lovce Němcě jmejieše,

tomu jmě Lork bieše,

ten ot knězě mnoho sbožie jmejieše,

tomu kněz velmi věřieše.

Tomu Božěj a Mutyně mnoho sliúbista,

a’ž na tej cěstě i postavista,

že sě je Němec mysliti,

kak by mohl knězě zabiti.

Kněz ot věrných to slyšieše,

že j’ho Lork zabiti chtieše.

Kněz na-ň toho nedověře,

však j’ho otáza k jeho vieře.

Lork tu řěč na Pukatu na Čecha ukáza,

by knězě chtěl zabiti, pokáza.

I je sě v tom kněz viecě Němciu věřiti.

Kázav přěd sě lovcóm, i je sě mluviti,

řka: „I dobřě-li jesť to, Pukata,

že ty s svými přátely chceš zbíti všě kniežata?

Mníte, by sě to mohlo utajiti,

že vy lovci chc’te mě zabiti?

Móže mi to na mysl vzníti,

že vy kážiu všěcky zbíti.“

I káza všěm lovcóm ot sebe jíti,

jedinému Lorkovi káza při sobě býti.

Tehdy kněz na řiuji bieše

a k večeři přisiesti chtieše:

jelen trudný právě na stan přiteče,

kněz sě prvý k svému koniu uteče.

V tu dobu Lork kněziu v srdcě střělu vstřěli,

na tom miestě jemu dušiu s tělem rozděli.

Všickni sě u koní brojiechu,

když Němec knězě zastřěli, všickni toho neuzřiechu.