LIV\.
LIV\.
Tehdy Božěj a Mutyně Vršovici,
svých kniežat praví vražedlníci,
jesta sě o tom mysliti,
kako bysta mohla kniežecí plod zatratiti.
Kněz tehdy jednoho lovce Němcě jmejieše,
tomu jmě Lork bieše,
ten ot knězě mnoho sbožie jmejieše,
tomu kněz velmi věřieše.
Tomu Božěj a Mutyně mnoho sliúbista,
a’ž na tej cěstě i postavista,
že sě je Němec mysliti,
kak by mohl knězě zabiti.
Kněz ot věrných to slyšieše,
že j’ho Lork zabiti chtieše.
Kněz na-ň toho nedověře,
však j’ho otáza k jeho vieře.
Lork tu řěč na Pukatu na Čecha ukáza,
by knězě chtěl zabiti, pokáza.
I je sě v tom kněz viecě Němciu věřiti.
Kázav přěd sě lovcóm, i je sě mluviti,
řka: „I dobřě-li jesť to, Pukata,
že ty s svými přátely chceš zbíti všě kniežata?
Mníte, by sě to mohlo utajiti,
že vy lovci chc’te mě zabiti?
Móže mi to na mysl vzníti,
že vy kážiu všěcky zbíti.“
I káza všěm lovcóm ot sebe jíti,
jedinému Lorkovi káza při sobě býti.
Tehdy kněz na řiuji bieše
a k večeři přisiesti chtieše:
jelen trudný právě na stan přiteče,
kněz sě prvý k svému koniu uteče.
V tu dobu Lork kněziu v srdcě střělu vstřěli,
na tom miestě jemu dušiu s tělem rozděli.
Všickni sě u koní brojiechu,
když Němec knězě zastřěli, všickni toho neuzřiechu.