XXXIV\.       

V tu dobu v zemi Vršovici najvěěší biechu,

Kochana mezi sobú za starostu jmějiechu.

Tehdy, když Mezku silná z zemi uzřěchu,

nemúdrú velmi radu vzěchu,

řkúc: „Dohubim‘ kniežěcí plod,

tiem činem bude náš slovúten rod.

Budem kniežaty jako v šachy hráti

a ot každého budem dary brati.

Ciuzí kněz bude sě nás báti;

nebo chc’my-li, móžem z sebe knězě dáti.

Proto nedámy kniežěciemu plodu vznítí,

ač sami chcemy mocni býti.“

Když to Vršovici mluviechu,

velmi peskú radu jmějiechu.

Snad toho nevědiechu,

že kniežata se všěch stran jmějiechu,

jich každý země užiti chtieše;

však ciesař v svej moci bieše.

Nemúdří Vršovici toho sě všěho nebojiechu,

a pro to svého knězě Jaromira jechu.

Na velezskú horu knězě vzvedú,

k jednej lípě jej přivedu,

k tej svého knězě přivázachu.

Ach, kak sě zle potázachu!

I počěchu jím špíleti

a jako k cíliu šípy k němu střieleti,

ale toho i jeden nevidieše,

že svatý Jan, boží křstitel, knězě zaslánieše:

v svatého Jana huni šípi tčiechu,

kniežěcieho těla nedotkniechu.

O Hřivcovi a Hovoře.

Kněz v tom lese dva lovce jmějieše,

jeden Hřivec, druhý Hovora slovieše.

Hřivec s Vršovici držieše,

Hovora hospodě věren bieše.

Hřivec knězě zradil bieše,

ten jeho najviece muěieše.

Hovora, když tu řěč vzvědě,

u Praze věrným povědě.

Běchu: „Neviemy, co tomu učiniti,

ani viemy, kamo jíti.“

Hovora vece: „Budu-ť trúbiti,

k trúbě nemeškájte jíti.“

Hovora Vršovicóm sě pokáza,

Hřivec na-ň jako na zlého ukáza,

prosi, by nedali Hovoře živu býti.

Hřivcovi kázachu jej oběsiti.

Hovora je sě jich prošiti,

by jemu přieli sobě třikrát potrúbiti.

Hovora je sě trúbiti

a po trúbeniu je sě mluviti:

„A! běda mně jesť nebohu,

viziu, že živ býti nemohu.

Kmošku, do tebe mi sě viery nadieti;

tobě poruče ju své děti.“

Vršovici sě jemu smějiechu,

Pražěné sě k nim po trúbě blížiechu.

Druhé mu trúbiti kázachu,

provaz na šíju vzvázachu.

Hovora je sě trúbiti

a za dušiu Boha prošiti.

Velmi dlúhý páteř jmejieše,

nebo mu toho třěba bieše.

Hřivec vece: „Kmošku, neroď tolik blésti,

račiž výše na dub vlézti.“

A když třetie trúbieše,

okolo široce hledieše.

Jednož-ť Pražěné vynikú,

na Vršovicě křikú.

Vršovici sě rozběhú.

Tu některé jechu na běhu,

jiné po lesu stiháchu,

nemile je postřiháchu.

Kochan tehdy nevědieše,

koliko kur doma jmejieše;

neb sě pod skalú v zemiu vry,

po hřiechu ten sě tu skry.

Knězě ot lípy otvázachu,

ale to miesto znamenachu.

Na tom miestě oltář postavichu,

potom kostel svatému Janu učinichu.

Hovora Hřivcě na bězě podesi,

a tiem lýkem na témž dubě jej oběsi.

Páni Hovoře z viery doděkovachu,

a pod Veleziú blíz ves jemu dachu.