XLII\.       

Potom kněz Oldřich s světa snide,

syn jeho Bračislav na kniežecí stolec vznide.

Toho časa Otta Bielý ciesařem bieše,

ten dcerku krásnu velmi jmieše.

Tej krásě divit sě k dvoru kniežata jezdiechu,

a juž po všem světě o jejie kráse mluviechu.

Té v klášteřě svěcsky chováchu

a tomu klášteru Sviň-Brod řiekáchu.

Když Bratislav ju tu vzvědě,

mezi panici tak povědě:

„Nebo té dievky dobudu,

neb svého života zbudu.“

Do kláštera jede jezdecky,

ale klášter vybi vojensky.

Jutka ciesařovně diechu.

A když Čechy v klášter jdiechu,

Jutka v šarlatnej kapici

skry sě za oltářem v kaplici.

Kněz Jutku z kláštera vyvede,

a potom s niú na kóň vsěde.

Bradáči řětězem vrata připěchu

a zatiem k oděniu dospěchu.

A když sě konvrši s svými liudmi snidú,

proti kněziu mocně pojidú.

Kněz bradáče silně sěčieše,

Jutka v úžěsti knězě jako řěpí sě držieše.

Některý konvrš bez ruky stojieše,

druhý bez nohy ležieše,

třetí přěs veš chřbet saděl jmieše,

čtvrtý juž bez duše bieše.

Rětěz velmi tlustý mečem přětě kněz Bračislav,

i vyněde s Jutkú z dvoru, a jsa zdráv.

Ciesař, když to vzvědě,

na vojnu zapovědě.

Je sě na tom přisahati,

že jeho stolec drbí u Boleslavi státi.

Bračislav, když to vzvědě,

zemanóm tako povědě:

„Třěba-l‘ mu sě v Čechách vztéci,

a jáz budu v Němcích žieci.“

Knieni, když tu radu vzvědě,

múdřě velmi kněziu povědě,

řkúc: „Nebyla by to dobrá rada;

stala by sě pro to věčšie sváda.

Jáz pojedu proti otciu svému,

snad to přivedu k skončěniu dobrému.“

I jede knieni proti otciu svému

i počě dobývati milosti svému milému.

Ciesař nechtieše po jejie vóli učiniti,

řka: „Nechciu své přísahy zrušiti.

Přisáhl sem, že drbí mój stolec u Boleslavi býti;

dal-li bych mu milosť, drbil bych to zrušiti.“

Dci vecě: „Snadno jesť toho popraviti.

Daj mně stolec, jáz jej chciu tu postaviti.“

Podle té rady káza svój stolec v Boleslavi postaviti,

českému kněziu káza k sobě přijití.

Ktož jest v Boleslavi býval,

ten jesť, ač chtěl, ten stolec vídal.

Tehdy da za věno ciesař zěti svému,

Bračislavovi udatnému,

a řka: „Když ciesař k dvoru pozove tebe,

pusť oheň za míliu okolo sebe.“

To viec kniežata česká za právo vzěchu,

a proto orliciu v plameném ščítě nosiechu.