LXVI\.     

Léta ot narozenie syna božieho

po tisiúciu po stu čtvrtého

za Oldřicha, knězě zličského,

točiúš knězěm potom nazvaným kraje kúřimského,

svatý Prokop s světa snide

v němž veliká pomoc Čechóm vznide.

To Němec opat svědčieše,

když jej svatý Prokop kyjem tepieše.

Ot Vladislava, prvého krále českého.

Pak snide šlechetný kněz Soběslav,

po něm by knězěm syn jeho Vladislav.

Ten nenásladováše otcě svého,

přietel bieše jazyka němečského.

Ten hrdinstva ni v čemž nepokázal,

jedno že s ciesařem sě byl v přiezni svázal.

Ciesař Bedřich Vladislava do Řězna pozva,

v Řězně j’ho králem českým koronova.

Král Vladislav jede pod koronú u Prahu,

veda s sobú Němcóv velikú dráhu.

Směje sě, k Čechóm počě mluviti:

„Juž-li věříte, že bez vás mohl sem cti dojíti?“

Synu jeho počě ta řěě nepodobna sě zdáti,

i je sě z té řěči zemanóm na otcě žalovati,

řka: „Nechciu býti dlužen věrú otciu mému,

když viziu, že jesť nevěren jazyku svému.“

Páni, když to znamenachu,

ku kraleviciu sě sebrachu,

i jechu sě s kralevicem Soběslavem raditi.

Uradivše sě, jechu sě královi mluviti,

řkúc: „Kraliu, rač svých kmetóv slovo slyšěti,

a co-ť budú mluviti, neroď řěčníku za zlé jmieti.

Toho tebe kmetie tážiu, kto tě k tomu snuzil,

že si všiu svú moc i česť súžil?

Však smy s tvým otcem korony bojem dobyli,

a svými životy smy ciesařovy moci zbyli.

Kako s' ty živ směl koronu v Němcích bez nás přijieti,

a ty s‘ ju beze všěch deky mohl u Praze vzieti?

Když chceš s Němci přěbývati,

kako sě živ smieš českým králem nazývati?“

Král déle neda řěčníku mluviti,

i počě jim ciesařem hroziti.

Zeměné tu krále inhed chtiechu zabiti:

ukryv sě král, musi z země jíti.