LIII\.     

Pak král Vratislav snide,

bratr jeho Kunrát na kněžský stolec vznide.

Neb zeměnie Bračislavovi země nechtiechu dáti,

že směl živ proti otciu vstáti,

řkúc: „Dámy-li jemu toho užiti,

též nem budú našě děti činiti.“

Ciesař jim práva toho pochváli,

a pro to sú byli Kunráta z Moravy pozvali.

Kněz Kunrát v prvém létě snide,

kněz Bračislav k ciesařovi jide.

Tu sě přěd ním o zemiu súdi,

i vyvede na to dobré liudi,

že, ač jesť zlé vóle málo proti otciu pojměl,

však jesť proti otciu v boj nevněl,

a pro vóliu ješče i jeden nenie otsúzen.

Pro to slovo by ciesařem k zemi přisúzen.

Pak kněz Bračislav Polany pobi

a mnoho polské země doby.

Pak sě je s strýčěnú bratřiú vaditi,

chtě je z Moravy vypuditi;

neb Vršovici je vadiechu

a, by bratřie u míru byli, tomu nechtiechu.

Bračislav na bratřiu do Moravy jede,

bratr jeho Svatopluk proti jemu vyněde.

Když na poliu bratry proti sobě stojiesta,

oba knězě náhodú na horu přijedesta,

a jakž sě brzo uzřěsta,

sieci sě bratry chtiesta.

Tehdy Svatopluk bratru povědě:

„Báťo, jáz to dobřě vědě,

že liudie naši okolo nás kuso sladie;

chtiec nás užívati, ny v hromadu vadie.

Poslúchaj mne, bratřě mój!

Ty se mnú s pokojem stój.

Když ny naši liudie smějú vaditi,

dajvě sě jim spolu bíti,

ati kniežat a bratří nevadie,

a za střiebro, což sú ot nás vzěli, svá těla posadie.

Bračislavovi by ta řěč mila,

i vecě: „Báťo, ten jesť pravá vila,

kterýž pro řěč ciuzieho

nepřietel jesť svého bližnieho.

Když nás zlý liud smie vaditi,

dávě jim toho zlým užiti.“

Knězě sě tajně mírem rozjedesta,

z jutra liudi v boj svedesta.

Vršovici, již běchu knězě svadili,

těch sú tehdy mnoho u Moravě zbili.

Nebo ti, již je vadiechu,

v čelo postaveni biechu.

V tom boju mnoho liudí s obú stranu snide,

po boju Bračislav sě s bratřiú snide.