LIII\.
LIII\.
Pak král Vratislav snide,
bratr jeho Kunrát na kněžský stolec vznide.
Neb zeměnie Bračislavovi země nechtiechu dáti,
že směl živ proti otciu vstáti,
řkúc: „Dámy-li jemu toho užiti,
též nem budú našě děti činiti.“
Ciesař jim práva toho pochváli,
a pro to sú byli Kunráta z Moravy pozvali.
Kněz Kunrát v prvém létě snide,
kněz Bračislav k ciesařovi jide.
Tu sě přěd ním o zemiu súdi,
i vyvede na to dobré liudi,
že, ač jesť zlé vóle málo proti otciu pojměl,
však jesť proti otciu v boj nevněl,
a pro vóliu ješče i jeden nenie otsúzen.
Pro to slovo by ciesařem k zemi přisúzen.
Pak kněz Bračislav Polany pobi
a mnoho polské země doby.
Pak sě je s strýčěnú bratřiú vaditi,
chtě je z Moravy vypuditi;
neb Vršovici je vadiechu
a, by bratřie u míru byli, tomu nechtiechu.
Bračislav na bratřiu do Moravy jede,
bratr jeho Svatopluk proti jemu vyněde.
Když na poliu bratry proti sobě stojiesta,
oba knězě náhodú na horu přijedesta,
a jakž sě brzo uzřěsta,
sieci sě bratry chtiesta.
Tehdy Svatopluk bratru povědě:
„Báťo, jáz to dobřě vědě,
že liudie naši okolo nás kuso sladie;
chtiec nás užívati, ny v hromadu vadie.
Poslúchaj mne, bratřě mój!
Ty se mnú s pokojem stój.
Když ny naši liudie smějú vaditi,
dajvě sě jim spolu bíti,
ati kniežat a bratří nevadie,
a za střiebro, což sú ot nás vzěli, svá těla posadie.
Bračislavovi by ta řěč mila,
i vecě: „Báťo, ten jesť pravá vila,
kterýž pro řěč ciuzieho
nepřietel jesť svého bližnieho.
Když nás zlý liud smie vaditi,
dávě jim toho zlým užiti.“
Knězě sě tajně mírem rozjedesta,
z jutra liudi v boj svedesta.
Vršovici, již běchu knězě svadili,
těch sú tehdy mnoho u Moravě zbili.
Nebo ti, již je vadiechu,
v čelo postaveni biechu.
V tom boju mnoho liudí s obú stranu snide,
po boju Bračislav sě s bratřiú snide.