XLIX\.       

Biskup Šebieř s světa snide,

Jaromir s zemany přěd bratra jide,

Spytihněvovy úpravy upomínaje.

A král, sě v tom dobřě znaje,

však chtieše Němcě biskupem učiniti.

Zeměné o to počěchu sě raditi,

Kojaty počěchu prositi,

by jich slovo chtěl králiu mluviti.

Když sě s múdřejšími Kojata potáza,

v knězě Jaromirovu řěč sě uváza.

Vecě: „Králiu, rač svých zeman řěč slyšěti!

Rač na svého bratra diel pomněti:

za diel mu jesť biskupstvo jmieti,

a jemu slušie na tom stolciu seděti.

Neslušie-ť, králiu, tak bratra tupiti,

ni-ť chcem biskupstva Němciu postúpiti.

Bratr tvój s úsilím Němce z země vypudil:

neviemy, kto v tě němečskú žílu vlúdil.

Králiu, ot svých Čechóv máš všiucku česť,

od Němcóv nejmáš jedno lesť.

Nechcem toho dopustiti,

by bylo Němciu naším biskupem býti.“

Otáza král: „Jesť-li to slovo vašě?“

Všickni řěchu: „To jesť slovo našě.“

Řěchu: „Králiu, daj své, komu chceš, lhóty!

Držímy-ť s ním sbožie i životy.“

Král, uzřev, že obci jesť sě úsilno protiviti,

vecě: „Chtěl sem vašie viery pokusiti.

Děkuju, že ste věrni kněziu svému.

Jáz biskupstva přěju bratru mému;

chciu mu k tomu pomocen býti,

ač ho však chtie kanovníci voliti.“

Kanovníci ho rádi biskupem jmiechu.

Tomu biskupu Němci Gebhart vzděchu.

Ten pobi Jana, biskupa moravského,

řka, že Olomúc slušie pod biskupa českého,

řka: „Činíš sě biskupem, a nemoha dolíčiti!“

On vecě: „Ež jsem biskupem, chciu toho listy dosvědčiti.“

Kněz Jan je sě na-ň přěd papežem žalovati,

ale biskup pražský nerodi na rocě státi.

Pro to papež počě sě na-ň hněvati,

ale Mechilda, lombardská králová, je sě j’mu pomáhati;

neb jej za rodicě jmějieše,

a pro to jej velmi ctieše.

Ta králová biskupu Jaromiru

u papežě doby míru.

O tej královně jesť mnú opuščeno,

což jesť o niej v kroniku vloženo;

neb k našiej zemi nepřislušie,

a také že ta řěč ke mně neslušie,

by mne kázaný nekázánú řěčiú nevinil,

řka: „Ež’s to pisal, nekázaně’s učinil.“