XLIV\.       

Polené z násilie na Čechy žalovachu,

a na ně v Římě právo ustachu.

Papež je sě Čechóm velmi hroziti,

ale když uzřě, že sě Čechóvé nechtie modliti,

káza jim někak Bohu polepšiti.

Kněz za to káza klášter v Boleslavi učiniti.

Tehdy ciesař, Jutčin otec, snide,

s jehož smrtiú Čechóm mnoho cti ujide.

O Bračislavově boji s  ciesařem.

Druhý ciesař, chtě ot Čech polské zlato jmieti,

chtieše Bračislavovi kněžstvo otjieti.

S velikým vojskem do Čech pojide.

Když bavorského lesu dojide,

to kněziu Bračislavovi pověděchu,

že juž Němci u lesa stojiechu.

Bračislav tak svým povědě:

„Však jáz to dobřě vědě,

že nemámy lučišť borových,

ani mečóv lípových,

a z ciesařě-ť mléko za krev nepójde.

Ač ti jeho mój meč dojde,

takéž ti krev z jeho boka poteče.“

Jakž to brzo dořěče,

káza všem v Domažlicích býti,

řka: „Tu sě nám jesť s ciesařem sníti.“

Uslyšě, že Sasici jdú s druhé strany,

vecě jim kněz: „Nebojte sě saské rány.“

I káza Prkošovi z Bieliny na Sasy jeti

a z jednoho slova boj s nimi vzieti,

řka: „Nedaj sě jim s ciesařem snieti.

Ztratíš-li co, nedám ti ni v čem škody vzieti.

Nehledaj přěd bojem na mnoho neb na málo;

často nad mnohým málo liudu česť vzalo.

Málo sršnóv mnoho much zapúzie,

a jeden jastřab mnoho vran vzpúzie.

Sasici bielé vlasy jmajú,

a písmo svědčí, že tací řiedko udatní bývajú.

Dobrý rytieřiu, střěz sě jmene zlého;

dražšieho-ť nic nenie jmene dobrého.

Donidž jsem živ, chciu tě s tvým rodem ploditi.

Jeď s Bohem! Ten rač s tobú býti!“

Provodiv Prkošě, na ciesařě jide,

a když do Domažlic přijide,

vzvěděv, že juž jesť v lesě,

se všémi svými vzdvižě sě.

Káza všem v les vníti,

i káza Chodóm o Němcích i o sobě les zarúbiti.

Páni počěchu mu za zlé jmieti,

řkúc: „Budú-li nem silni, kudy chcem ujeti?“

Kněz vecě: „ Jáz sem pro to kázal zarúbiti.

Anebo sě braňte, neb sě dajte zbíti:

jáz nechciu ottudto beze cti otjeti.

Ktož ote mne poběhne, kázal sem jej Chodóm zabiti;

pro to vem slušie sě udatně jmieti.

Oni jdú, chtiec naše sbožie bez práva otjieti.

Nechcete-li svých žen Němcóm dáti,

tehdy vem slušie pohromadě státi.

Nám sě jesť s právem úsiliu brániti.“

Jakž to vecě, káza na ciesařě udeřiti.

Tu Čechóvé Němcě hrdinsky pobichu

a mnoho jich velmi zbichu.

Kniežat, hrábí němečských mnoho snide,

ciesař s životem sotně ujide.

Tu velmi mnoho slovutných liudi zbichu,

za jich duše na tom miestě kapliciu postavichu.

Ale Prkoš nechtěl byl Sasicóv utkati

i dal sě jim po zemi túlati.

Každému sě nevěra zdieše,

že saský vévoda, žha zemiu, Prkošovi neškodieše.

Vrátiv sě kněz, káza Prkošovi oči vynieti,

potom rucě i nozě utieti,

že Sasicóv nerodil utkati

i dal sě jim v zemi po vóli tkáti.