XLIV\.
XLIV\.
Polené z násilie na Čechy žalovachu,
a na ně v Římě právo ustachu.
Papež je sě Čechóm velmi hroziti,
ale když uzřě, že sě Čechóvé nechtie modliti,
káza jim někak Bohu polepšiti.
Kněz za to káza klášter v Boleslavi učiniti.
Tehdy ciesař, Jutčin otec, snide,
s jehož smrtiú Čechóm mnoho cti ujide.
O Bračislavově boji s ciesařem.
Druhý ciesař, chtě ot Čech polské zlato jmieti,
chtieše Bračislavovi kněžstvo otjieti.
S velikým vojskem do Čech pojide.
Když bavorského lesu dojide,
to kněziu Bračislavovi pověděchu,
že juž Němci u lesa stojiechu.
Bračislav tak svým povědě:
„Však jáz to dobřě vědě,
že nemámy lučišť borových,
ani mečóv lípových,
a z ciesařě-ť mléko za krev nepójde.
Ač ti jeho mój meč dojde,
takéž ti krev z jeho boka poteče.“
Jakž to brzo dořěče,
káza všem v Domažlicích býti,
řka: „Tu sě nám jesť s ciesařem sníti.“
Uslyšě, že Sasici jdú s druhé strany,
vecě jim kněz: „Nebojte sě saské rány.“
I káza Prkošovi z Bieliny na Sasy jeti
a z jednoho slova boj s nimi vzieti,
řka: „Nedaj sě jim s ciesařem snieti.
Ztratíš-li co, nedám ti ni v čem škody vzieti.
Nehledaj přěd bojem na mnoho neb na málo;
často nad mnohým málo liudu česť vzalo.
Málo sršnóv mnoho much zapúzie,
a jeden jastřab mnoho vran vzpúzie.
Sasici bielé vlasy jmajú,
a písmo svědčí, že tací řiedko udatní bývajú.
Dobrý rytieřiu, střěz sě jmene zlého;
dražšieho-ť nic nenie jmene dobrého.
Donidž jsem živ, chciu tě s tvým rodem ploditi.
Jeď s Bohem! Ten rač s tobú býti!“
Provodiv Prkošě, na ciesařě jide,
a když do Domažlic přijide,
vzvěděv, že juž jesť v lesě,
se všémi svými vzdvižě sě.
Káza všem v les vníti,
i káza Chodóm o Němcích i o sobě les zarúbiti.
Páni počěchu mu za zlé jmieti,
řkúc: „Budú-li nem silni, kudy chcem ujeti?“
Kněz vecě: „ Jáz sem pro to kázal zarúbiti.
Anebo sě braňte, neb sě dajte zbíti:
jáz nechciu ottudto beze cti otjeti.
Ktož ote mne poběhne, kázal sem jej Chodóm zabiti;
pro to vem slušie sě udatně jmieti.
Oni jdú, chtiec naše sbožie bez práva otjieti.
Nechcete-li svých žen Němcóm dáti,
tehdy vem slušie pohromadě státi.
Nám sě jesť s právem úsiliu brániti.“
Jakž to vecě, káza na ciesařě udeřiti.
Tu Čechóvé Němcě hrdinsky pobichu
a mnoho jich velmi zbichu.
Kniežat, hrábí němečských mnoho snide,
ciesař s životem sotně ujide.
Tu velmi mnoho slovutných liudi zbichu,
za jich duše na tom miestě kapliciu postavichu.
Ale Prkoš nechtěl byl Sasicóv utkati
i dal sě jim po zemi túlati.
Každému sě nevěra zdieše,
že saský vévoda, žha zemiu, Prkošovi neškodieše.
Vrátiv sě kněz, káza Prkošovi oči vynieti,
potom rucě i nozě utieti,
že Sasicóv nerodil utkati
i dal sě jim v zemi po vóli tkáti.