XXV\.
XXV\.
Potom Bořivoj s světa snide
a z kněžstva králevstvie věčného dojide.
Po tom Spytihněv při je stolec otcě svého;
ten nebieše života silného,
umře za věka mladého,
ostaviv knězěm Vratislava, bratra svého.
Ten poje ženu z Stodor, dceř hrabie českého,
tej diechu Drahomiř, z kraje žatečského.
Ta knieni pohanka bieše,
dva syny krásná jmějieše:
stařějšiemu diechu Boleslav
a mlazšiemu diechu Václav.
Ten tiché nravy jmějieše,
pro něž všem liudem mil bieše.
Protož jej po otciu knězěm zvolichu,
Boleslava Boleslavem otdělichu.
Ale že ješče kněz Václav mlád bieše
a země opraviti nemožieše,
poručichu jej svatej Liudmile,
Bohu i všem liudem milé.
Ta jesť byla žena Bořivojova
a hraběnka ze Pšova.
Jemuž tehdy Pšov diechu,
témuž potom Mělník vzdechu;
neb přěd Mělníkem hrad bieše,
ten sobě Pšov jmě jmějieše;
a pod městem potóček teče,
ten sobě Pšova řěěe.
Knieni Liudmile Drahomiř závidieše,
neb sama zavlásti chtieše.
Ta pozva Tuně a Komoně,
sliúbi jima střiebro i koně,
aby Liudmilu zabila
neb tajně ju zadávila.
K niej sě chtieci přislúžiti,
sliúbista to učiniti.