XXV\.       

Potom Bořivoj s světa snide

a z kněžstva králevstvie věčného dojide.

Po tom Spytihněv při je stolec otcě svého;

ten nebieše života silného,

umře za věka mladého,

ostaviv knězěm Vratislava, bratra svého.

Ten poje ženu z Stodor, dceř hrabie českého,

tej diechu Drahomiř, z kraje žatečského.

Ta knieni pohanka bieše,

dva syny krásná jmějieše:

stařějšiemu diechu Boleslav

a mlazšiemu diechu Václav.

Ten tiché nravy jmějieše,

pro něž všem liudem mil bieše.

Protož jej po otciu knězěm zvolichu,

Boleslava Boleslavem otdělichu.

Ale že ješče kněz Václav mlád bieše

a země opraviti nemožieše,

poručichu jej svatej Liudmile,

Bohu i všem liudem milé.

Ta jesť byla žena Bořivojova

a hraběnka ze Pšova.

Jemuž tehdy Pšov diechu,

témuž potom Mělník vzdechu;

neb přěd Mělníkem hrad bieše,

ten sobě Pšov jmě jmějieše;

a pod městem potóček teče,

ten sobě Pšova řěěe.

Knieni Liudmile Drahomiř závidieše,

neb sama zavlásti chtieše.

Ta pozva Tuně a Komoně,

sliúbi jima střiebro i koně,

aby Liudmilu zabila

neb tajně ju zadávila.

K niej sě chtieci přislúžiti,

sliúbista to učiniti.