XVIII\.       

Vlastislav na vojnu zapovědě,

o tej vem divně povědě.

Káza na vojnu všě psy vésti,

všě ptáky káza s sobú nésti,

aby je liudmi krmili,

když by Pražany všecky zbili.

Mně, by skončěniu takému bylo býti,

i je sě počátkem chlubiti.

Ale Bon, jenž chlúby neliúbí,

jeho chlúby brzo urubi.

V zvěděv to Neklaň, počě sě báti,

i nesmě na vojnu vstáti.

Pozvav Styra, muže udatného,

k radě člověka múdrého,

s tiem počě sě kněz raditi,

kak by mohl Lučan bez boje zbyti,

řka: „Lépe jim jesť něco země ustúpiti,

než sě k nim tak zavražditi.“

Styr tak kněziu otpovědě:

„Jáz to dávno dobřě vědě,

budem-li v tom hověti tobě,

učinímy škodu i hanbu sobě.

Jakž sú směli oni k nám sě zavražditi,

tiem právem my móžem svých přátel mstíti.“

Mohl by sě kněz domysliti,

že sě strašivému s udatným zlo raditi.

Ž’by byl na radu pojal neudatného,

radil by byl jemu něco strašivého.

Ale Styr udatný udatně radieše,

kněziu ta rada nemilá bieše.

Vecě Styr: „Učiň mi tak veliký rov,

jenž by uzřel veš Chýnov:

chciu sě rád s Lučany biti,

a v tom boju chciu rád sníti.“

Kněz mu rov vysoký sliúbi učiniti:

Styr za knězě u boj sliúbi vníti.

Znamenájte, kaký-tě byl liud,

že nebyl v nich nynějšieho liudu blud,

již netbajú, by česť u měšě byla,

ž’by mu jedno dědina sě plodila.

Ale oni o sbožiu nic netbajú,

jedno jmene dobrého a paměti věčné hledajú.