XVIII\.
XVIII\.
Vlastislav na vojnu zapovědě,
o tej vem divně povědě.
Káza na vojnu všě psy vésti,
všě ptáky káza s sobú nésti,
aby je liudmi krmili,
když by Pražany všecky zbili.
Mně, by skončěniu takému bylo býti,
i je sě počátkem chlubiti.
Ale Bon, jenž chlúby neliúbí,
jeho chlúby brzo urubi.
V zvěděv to Neklaň, počě sě báti,
i nesmě na vojnu vstáti.
Pozvav Styra, muže udatného,
k radě člověka múdrého,
s tiem počě sě kněz raditi,
kak by mohl Lučan bez boje zbyti,
řka: „Lépe jim jesť něco země ustúpiti,
než sě k nim tak zavražditi.“
Styr tak kněziu otpovědě:
„Jáz to dávno dobřě vědě,
budem-li v tom hověti tobě,
učinímy škodu i hanbu sobě.
Jakž sú směli oni k nám sě zavražditi,
tiem právem my móžem svých přátel mstíti.“
Mohl by sě kněz domysliti,
že sě strašivému s udatným zlo raditi.
Ž’by byl na radu pojal neudatného,
radil by byl jemu něco strašivého.
Ale Styr udatný udatně radieše,
kněziu ta rada nemilá bieše.
Vecě Styr: „Učiň mi tak veliký rov,
jenž by uzřel veš Chýnov:
chciu sě rád s Lučany biti,
a v tom boju chciu rád sníti.“
Kněz mu rov vysoký sliúbi učiniti:
Styr za knězě u boj sliúbi vníti.
Znamenájte, kaký-tě byl liud,
že nebyl v nich nynějšieho liudu blud,
již netbajú, by česť u měšě byla,
ž’by mu jedno dědina sě plodila.
Ale oni o sbožiu nic netbajú,
jedno jmene dobrého a paměti věčné hledajú.