XCV\.     

Pak kněz Václav přije koronu královstvie českého,

po tom koronu královstvie polského.

Zatrati v zemi rozličné obrazy,

dobrý peniez, točiúš groš, zarazi.

Otevřě Bóh královi střiebrné hory,

nejmě ot nepřátel i jedné vzdory.

S voliú také krále říšského

doby markrabstvie míšeňského.

Pak sě je král Bohu slúžiti,

božiu česť mnohým činem ploditi.

Kláštery rozličným zákonníkóm stavieše,

almužny veliké činieše.

Mší mnoho rád poslúcháše,

hodiny jako kněz řiekáše.

V tom pokoju v svém úřědě rozléně,

o němž mu bylo býti, o tom počě tbáti najméně.

Kniežecí úřad jesť na súdě sěděti,

sirotčiu žalobu slyšěti.

On sirotku na súdu nesědieše,

dievčie dědiny jiným dadieše.

Sirotcie, vdovy k němu voláchu,

vdovy se dcerami přěd ním klekáchu,

on to vida, pryč pojdieše,

pánu některému súd rukú poručieše.

Ti páni tak sirotky súdiechu,

jich dědiny sobě přisúdiechu.