VIII\.
VIII\.
Skončě svój život Liubušě,
pohřěbú ju ve vsi, jiež diechu Liubicě.
Po niej jejie knieně válku počěchu
a právě podobnú k smiechu;
neb tomu za právo chtiechu,
aby takež dievka zemiú vládla,
a mužie sě držěli rádla.
Chtiece své řěči užiti,
jechu sě hradu staviti.
Dievky hradu Děvín vzděchu
a Vlastu za knieniu vzěchu.
Ta po všiej zemi k dievkám posla posly,
řkúc: „Podbímy pod sě ty bradaté kozly.“
Neb sě tehdy po pohansku jmiechu,
mužie dlúhé brady nosiechu.
Vecě Vlasta: „ Která leží na nich moc?
Zpíjejú-ť sě každú noc.
Když nad nimi svítězímy,
co chtiece z nich učinímy.“
Pro tu řěč mnoho sě dievek k Vlastě obra,
na šesť set jich sě do Děvína dobra.
Jako holubi letiec z svých kotcóv,
takež sě dievky brachu od svých otcóv.
Když bieše mužóm to brániti,
každému svú dceru bíti:
dvorno jim to bieše viděti
i jechu sě tomu smieti,
že dievka okročmo na koniu jezdieše,
druhá po niej prázdný kóň vodieše.
Mužie z smiecha nemúdrého
dojidú smutka velikého;
mohúc to zlé slovem uhasiti,
i dachu velikému zlému býti.
Snad sú byli nepomněli,
že múdří sú za příslovie jměli,
řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti,
ten nedaj jiskřě uhlem býti;
neb uhel často ohněm bývá,
proněž bohatý sbožie zbývá.“
Tak mužie, mohúc slovem obrániti,
i dachu z mála vojsku býti.
Kněz Přěmysl chtieše to brániti,
páni řěchu: „Pokus’my, čso-ť mohú učiniti.“
Vecě Přěmysl: „Viděch ve sně dievku krev ločiúcě
a po všiej zemi jako vzteklú běhajúcě.
Pro ten sen boju sě země zlého.“
Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.