VIII\.       

Skončě svój život Liubušě,

pohřěbú ju ve vsi, jiež diechu Liubicě.

Po niej jejie knieně válku počěchu

a právě podobnú k smiechu;

neb tomu za právo chtiechu,

aby takež dievka zemiú vládla,

a mužie sě držěli rádla.

Chtiece své řěči užiti,

jechu sě hradu staviti.

Dievky hradu Děvín vzděchu

a Vlastu za knieniu vzěchu.

Ta po všiej zemi k dievkám posla posly,

řkúc: „Podbímy pod sě ty bradaté kozly.“

Neb sě tehdy po pohansku jmiechu,

mužie dlúhé brady nosiechu.

Vecě Vlasta: „ Která leží na nich moc?

Zpíjejú-ť sě každú noc.

Když nad nimi svítězímy,

co chtiece z nich učinímy.“

Pro tu řěč mnoho sě dievek k Vlastě obra,

na šesť set jich sě do Děvína dobra.

Jako holubi letiec z svých kotcóv,

takež sě dievky brachu od svých otcóv.

Když bieše mužóm to brániti,

každému svú dceru bíti:

dvorno jim to bieše viděti

i jechu sě tomu smieti,

že dievka okročmo na koniu jezdieše,

druhá po niej prázdný kóň vodieše.

Mužie z smiecha nemúdrého

dojidú smutka velikého;

mohúc to zlé slovem uhasiti,

i dachu velikému zlému býti.

Snad sú byli nepomněli,

že múdří sú za příslovie jměli,

řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti,

ten nedaj jiskřě uhlem býti;

neb uhel často ohněm bývá,

proněž bohatý sbožie zbývá.“

Tak mužie, mohúc slovem obrániti,

i dachu z mála vojsku býti.

Kněz Přěmysl chtieše to brániti,

páni řěchu: „Pokus’my, čso-ť mohú učiniti.“

Vecě Přěmysl: „Viděch ve sně dievku krev ločiúcě

a po všiej zemi jako vzteklú běhajúcě.

Pro ten sen boju sě země zlého.“

Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.