LVIII\.     

Vladislav k ciesařiu jide,

milosti ciesařovy dojide.

Když Vladislav u ciesařě bieše,

o pokoju péčiu jmějieše,

tehdy někteří po Bořivoje poslachu,

Prahu s Vyšehradem j’mu vzdachu.

Vladislav, do Čech odtad jeda,

o zemském stavu nic nevěda,

ku Prazě jedieše.

A když u Brusnicě bieše,

uzřě kněz Vladislav,

nali-ť jede silně kněz srbský Vácislav

na pomoc Bořivoju.

Vecě kněz Vladislav: „Nu vzvězte k boju.“

Liudie Srbóv mnoho uzřěchu,

inhed sě velmi vzhrozichu,

knězě na to namluvichu,

že přěd Srby do Prahy jede.

A když města dojede,

do města ho nepustichu.

Vrátiv sě, s Srby sě vzbichu.

Tu sě Čechy dobřě jmějiechu,

boj na Srbiech obdržěchu.

Ktož v tom boju i málo raněn byl,

kako málo odřěn, však inhed života zbyl.

Ot toho boje Róze vz hóru pojide,

léň mě mluviti, kak ten rod vznide.

Opět kněz Vladislav bratra pobi,

přěd Prahu jmene i země doby.

To miesto Pražěné dobřě znajú,

vždy-ť mu „Bojiště“ řiekajú.

Bojóv sě v zemi mnoho stalo,

však tomu miestu jedinému jmě ostalo.

Neb tu mnohu s málem kněz český ostal,

na tom miestě třikrát sě boj stal.