XXVIII\.
XXVIII\.
Uzřěv to kněz zličský Radislav,
že jesť tak pokořen kněz Václav,
nemně, by sě směl brániti,
i je sě jemu zemi škoditi.
K tomu jej jeho nemúdrosť připudi,
že všě Zličsko proti jemu vzbudi.
I je sě žitomirského dvoru dobývati,
kněziu Václavovi pletichy dávati.
Mýlieše sě v tom zličský kněz.
Neb to ote mne každý jistě věz,
že dobrodružské jesť znamenie:
tiší skutci a pokorné mluvenie.
Neudatný nevie jedno lati,
dobrý dá sě u příhodě znáti.
To sobú kněz Václav dobřě ukáza:
kako-ti bieše tich, všěm na vojnu vstáti káza.
Když kněz Václav z Prahy potěže,
kněz zličský proti jemu vytěžě.
Kněz Václav, vida, že sě boju sníti,
po poslu je sě kněziu Radislavovi mluviti:
„Který cti a užitka žádá,
tomu sě slušie biti, to má rada.
Proto mně a tobě slušie sě biti,
a nedajvě liudu u boju býti.
Kterýž mezi náma živ ostane,
ten v obojiem kněžstviu knězěm zóstane.
Obojiemu vojsku kažvě s mírem stati,
ni mně ni tobě pomáhati.“
Radislav, nevěda, co tomu zdieti,
pro hanbu musi v tu řěč podjieti.
V tu dobu raději by na Zličsku byl,
aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.
Vynidesta dva knězě z svých liudí:
slyš kako-ti je Bóh dvorně skliudi!
Když Radislav blíz knězě Václava bieše,
uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmejieše,
dva angely s obú stranú jeho.
Uzřěv to, užěse sě knězě českého.
Radislav skoči s koně svého,
i da sě na milosť jeho.
Kněz Václav přije jeho k milosti,
řka: „Báťo, mého nechaj, jměj v svém dosti.“
Přěbyv s ním tu v Žitomiři,
o všě dobré s ním sě smíří.