XXVIII\.       

Uzřěv to kněz zličský Radislav,

že jesť tak pokořen kněz Václav,

nemně, by sě směl brániti,

i je sě jemu zemi škoditi.

K tomu jej jeho nemúdrosť připudi,

že všě Zličsko proti jemu vzbudi.

I je sě žitomirského dvoru dobývati,

kněziu Václavovi pletichy dávati.

Mýlieše sě v tom zličský kněz.

Neb to ote mne každý jistě věz,

že dobrodružské jesť znamenie:

tiší skutci a pokorné mluvenie.

Neudatný nevie jedno lati,

dobrý dá sě u příhodě znáti.

To sobú kněz Václav dobřě ukáza:

kako-ti bieše tich, všěm na vojnu vstáti káza.

Když kněz Václav z Prahy potěže,

kněz zličský proti jemu vytěžě.

Kněz Václav, vida, že sě boju sníti,

po poslu je sě kněziu Radislavovi mluviti:

„Který cti a užitka žádá,

tomu sě slušie biti, to má rada.

Proto mně a tobě slušie sě biti,

a nedajvě liudu u boju býti.

Kterýž mezi náma živ ostane,

ten v obojiem kněžstviu knězěm zóstane.

Obojiemu vojsku kažvě s mírem stati,

ni mně ni tobě pomáhati.“

Radislav, nevěda, co tomu zdieti,

pro hanbu musi v tu řěč podjieti.

V tu dobu raději by na Zličsku byl,

aby toho, jemuž pletichy dáváše, zbyl.

Vynidesta dva knězě z svých liudí:

slyš kako-ti je Bóh dvorně skliudi!

Když Radislav blíz knězě Václava bieše,

uzřě, že kněz Václav kříž zlatý na čele jmejieše,

dva angely s obú stranú jeho.

Uzřěv to, užěse sě knězě českého.

Radislav skoči s koně svého,

i da sě na milosť jeho.

Kněz Václav přije jeho k milosti,

řka: „Báťo, mého nechaj, jměj v svém dosti.“

Přěbyv s ním tu v Žitomiři,

o všě dobré s ním sě smíří.