LXXIV\.     

Toho léta kněz Bedřich s světa snide,

na jeho stolec syn jeho Otta vznide.

Toho léta teké pohani Jeruzalema dobychu,

a co bylo v něm křěsťan, všecko zbichu.

Pak kněz Otta, opravovav zemiu i svój jazyk v ctnosti,

i snide v dobrej starosti.

Po něm jeho syn Václav jako raní květ vznide,

ale že pravé vláhy nejme, siře snide.

Počě velmi Němce milovati

i dědiny jim dávati.

Pro to jej u věži zahubichu,

Němcóv tehdy mnoho zbichu.

Bratra jeho Přěmysla knězěm učinichu,

toho také pro Němcě vypudichu.

Tehdy knězě Otty bratr, Bračislav, po Daněliu biskupem bieše,

ten knězě-miesto zemiú vladieše.

Ten kněz Srby hrdinsky pobi,

mnoho jim měst a tvrzí doby.

Kněz Přěmysl do Čech s Němci sě vráti,

na Bojištiu smě udatně státi;

neb ciesařovu moc všiucku s sobu jmějieše

jedno že samého ciesařě nebieše.

Čechy sě do Prahy snidú,

na Bojiště k nim vesele vznidú.

Neb to prorokováno diechu,

že na Bojištiu Čechy jisto svítězstvie jmiechu.

Tehdy zima veliká bieše

a také liútě mrznieše.

Čechy u Praze dosti tepla jmiechu,

Němci na poliu studeni biechu.

Když sě Němci s Čechy snidú,

Čechy Němcě udatně podjidú.

Knězě Přěmysla zabichu,

tři tisiúcě a dvě stě Němcóv jmenovaných zbichu.

Krev po mečích v ňadra tečieše

a v nadřiech jim zmrznieše.

A když doma oděnie svláčiechu,

po jistbě krvaví potoci tečiechu.

Zač by byli tu česť dali,

když sú juž v svých domiech stali,

a’no jich meči ščrbivi biechu,

z oděnie krvaví potoci tečiechu,

avšak sami zdrávi biechu,

kořisť jich panie vidiechu!

Slušie každému dobrým býti,

neb jeho česť budu po stě let mluviti.

V tom boju mezi nálepšími Chval bieše,

ten na ščítě ostrvu jmějieše.

Tu ostrva k jmeni přijide,

slušno by bylo slyšěti, kak ten rod najprv vznide.