XV\.       

Když to uslyšě Vlasta liuticě,

vzřiu žalostiú jako nedvědicě,

všem mužóm na život otpovědě.

Přěmysl jiej po poslu povede:

„K vám sě nevěrú nestydímy;

neb ju ot vás vždy vidímy.

Byste byly k nám vieru zdržaly,

ot nás byste nevěry neohledaly.

Ale že ste vy směly v nevěrný plášček sě odieti,

přejte jeho také jiným pojměti.“

Dievky sě všěcky sebrachu,

a přěd Vyšehrad sě brachu,

chtiece jeho mociú dobyti,

všěcky muže na něm zbiti.

Mužie proti nim vynidú,

a jakž sě brzo snidú,

Vlasta sě z svých nemúdřě vyrazi,

mezi nepřátely sě vrazi.

Sedm junochóv sě k niej otda,

jimž ona ni v čem sě nepoddá.

Tu ju jejie náhlosť omyli,

že mnieše, by za niú dievky zbyly.

Když v húščiu nemože oščěpem ani mečem vlasti,

tu dojide veliké strasti.

Tu ju noži rozebrachu,

po boju psóm ju rozmetachu.

Když dievky šípy rozplískachu,

oščepóv jim jich mlazšie přidávachu.

Plačiúc pěšě u boj jdiechu,

mužie je pořád tepiechu.

Když dievek na dvě stě smrti dachu,

jiné sě na běh otdachu.

Dřieve, než na hrad přiběhú,

mužie na most vzvoditý po nich vzběhú.

Sěč veliká by na mostě,

u bránu sě tiskniechu hustě.

Mužie o tom málo tbachu,

mociú sě tu v hrad sebrachu.

Tu dievky bratřiu poznachu

a na ně silně volachu.

Některé přěd nimi vzklekáchu,

některé sě k nim vlísáchu.

A což kolivěk ciniechu,

mužských srdec neuměkčiechu.

Krásná telce smrti dáváchu,

pryč je s hradu metáchu.

lak ten veš sbor i pohynu,

a tak válka tak i zminu.