XXXVI\.       

Ke kněziu sě věrní sebrachu,

tajně sě přěd Prahu brachu.

S pastuchú sě tak smluvichu,

dobrý dar jemu sliúbichu,

by jim Prahu chtěl zraditi.

Sliúbi jim to učiniti.

Káza jim na Strahově státi

a své trúby dočakati.

Že na tom miestě strážiu jmiechu,

proto tomu lesu Strahov vzděchu.

Zajutra, chtě pastucha stádo vyhnati,

je sě na vrátného volati.

Kázav sobě most spustiti,

je sě náramně trúbiti.

Čechóvé na Prahu vzběhú,

Polené ote všěho s hradu sběhú.

Čechóvé prostřěd hradu stojiechu.

Málo jich bieše, proto za Polany nejdiechu.

Polené sě neozřiechu,

druzí nazi s stráně sě plaziechu.

Pastucha na ně sám voláše,

Polanóm sě za nimi sto ořóv zdáše.

Oldřich z země Mezku vypudi,

Kochan ke kněziu sě s Vršovici na službu připudi,

a sě ve všem věren čině,

knězě Jaromira proti jemu vině.

Tolik Kochan na bratřiu soči,

až i káza kněz bratru vylúpiti oči.

Jaromir bratru povědě:

„Jáz to, báťo, dobřě vědě,

o svém’s toho umě neučinil;

neb’s mne proti sobě ničímž nevinil.

Však’s ty mě jměl za věrného,

Kochana za nevěrného.

Sukně košilě bližše nebývá,

nemúdrý pro daleké blížieho zbývá.

Vršovici sě neslupi,

kdež móžeš, tu je tupi.“

Kochana tato řěč dojide.

Vzem oščěp, pod chyšiu jide,

je se knězě Jaromira střieci.

Když sěde na potřěbnéj věci,

hanebně prokla nevinného,

knězě Jaromira cného.