LX\.
LX\.
Vacek je sě knězě učiti,
svej bratří nikdy nevěřiti.
Uposlúchav kněz Vacka zlého,
je Ottu, knězě moravského.
Soběslav, bratr jeho,
boje sě knězě českého,
do Polan uteče
a na Čechy sě vzteče.
Sebrav mnoho Polan
a rozličných pohan,
i počě zemiu hubiti,
chtě bratra dobyti.
Vladislav proti jemu jede,
a když Labě dojede,
Polany s druhé strany uzřěchu.
Vzemše přímiřie ob noc, boju rok za jutra vzěchu.
Té noci sě bez stráže Čechóvé rozhostichu,
Polené svú vieru zrušichu.
Přěs Labě sě tajně přěbrachu
a v české stany vzeprachu.
Dřieve než Čechy k oděniu přijidú,
a’ž lepší smrtiú snidú.
Mezi Čechy byl jeden jmenovaný
junoch dobrý a velmi kázaný.
Dětříšek Buzovic to bieše,
mezi hrdinami jako „Tuří roh“ slovieše.
Ten byl někdy divokú sviniú v lese živu za uši jal,
a pro to byl na ščítě sviniu hlavu přijal.
Ten hrdinsky sě jmieše,
ale pomoci nejmieše.
Zbiv Polan mnoho, neboh snide,
kněz český ledva bratra ujide.
Blaze junochu dobrému
a u vieře vzchovanému!
Sbožie a rozkoš přěstane,
jediné-ť dobré jmě ostane.
Po stu let chválie Dětříška dobrého.
Raziu-ť: „Opustě všě po duši, dobývaj jmene ctného.“
Pak kněz svej bratří hněv otpusti,
bratra Soběslava na Vacka spusti;
neb ten všě zlé kněziu o bratří radieše,
ten je v hromadu vadieše.
Poznav radciu nevěrného,
kněz Soběslav zabi Vacka zlého.
Vacek muž otlustný a krátký bieše,
harované rúcho rád nosieše.
Panici sě mu smějiechu,
pro-ň křepeličnému miešku „vacek“ vzdechu.