LX\.     

Vacek je sě knězě učiti,

svej bratří nikdy nevěřiti.

Uposlúchav kněz Vacka zlého,

je Ottu, knězě moravského.

Soběslav, bratr jeho,

boje sě knězě českého,

do Polan uteče

a na Čechy sě vzteče.

Sebrav mnoho Polan

a rozličných pohan,

i počě zemiu hubiti,

chtě bratra dobyti.

Vladislav proti jemu jede,

a když Labě dojede,

Polany s druhé strany uzřěchu.

Vzemše přímiřie ob noc, boju rok za jutra vzěchu.

Té noci sě bez stráže Čechóvé rozhostichu,

Polené svú vieru zrušichu.

Přěs Labě sě tajně přěbrachu

a v české stany vzeprachu.

Dřieve než Čechy k oděniu přijidú,

a’ž lepší smrtiú snidú.

Mezi Čechy byl jeden jmenovaný

junoch dobrý a velmi kázaný.

Dětříšek Buzovic to bieše,

mezi hrdinami jako „Tuří roh“ slovieše.

Ten byl někdy divokú sviniú v lese živu za uši jal,

a pro to byl na ščítě sviniu hlavu přijal.

Ten hrdinsky sě jmieše,

ale pomoci nejmieše.

Zbiv Polan mnoho, neboh snide,

kněz český ledva bratra ujide.

Blaze junochu dobrému

a u vieře vzchovanému!

Sbožie a rozkoš přěstane,

jediné-ť dobré jmě ostane.

Po stu let chválie Dětříška dobrého.

Raziu-ť: „Opustě všě po duši, dobývaj jmene ctného.“

Pak kněz svej bratří hněv otpusti,

bratra Soběslava na Vacka spusti;

neb ten všě zlé kněziu o bratří radieše,

ten je v hromadu vadieše.

Poznav radciu nevěrného,

kněz Soběslav zabi Vacka zlého.

Vacek muž otlustný a krátký bieše,

harované rúcho rád nosieše.

Panici sě mu smějiechu,

pro-ň křepeličnému miešku „vacek“ vzdechu.