LXII\.     

Ščepán, dobrý král uherský,

a Vladislav, kněz český,

rok sobě dasta,

u míře sě na meziu brasta,

i počěsta sě raditi,

kak bysta mohla u míru býti.

A když sama dva za horú mluviesta,

O tom nice nevědiesta,

že, svadivše sě, Uhřata na Čechy udeřichu,

s obú stranú mnoho liudi zbichu.

Juž Čechy všě běžiechu,

Uhři na ně silně jdiechu.

Juřík, Stanov syn, sám Uhřata stavi

a své Čechy smrti zbavi.

Ten junoch šlechetný div nad Uhry pokáza,

mnoho hrdinstva do sebe ukáza.

Ve krvi do hleznú brodieše,

kam sě jedno obrátieše.

Pohřiechu ten tu snide!

Otta, kněz moravský, krátě chvíliu, na horu vznide;

neb obláščě za horú stojieše

a o tomto skutku nic nevědieše.

Když uzřě, a’no tepú na české stany,

křičě na své Moravany,

i jechu sě Uhřat se dvú stranú bíti

a nikohého neživiti.

Král a kněz, když to vzvěděsta,

bez skončenie on sěm, on tam běžiesta.

Kněz i mrtva Juříka je sě ctíti,

jeho dětem káza na ščítě črvené a bielé prúhy nositi.

Neb šlechetný Juřík obersky byl přějímal,

když byl Uhřat dojímal.

Kněz Vladislav, dietek nejmaje

a do bratra Bořivoje velmi ufaje,

přěd zemany pozvav jeho,

postúpi j’mu kněžstva svého.