XXXVII\.       

Toho časa českých mníškóv šesť,

poznavše tohoto světa lesť,

u polském lesu sediechu.

Zelicě za obyčěj jediechu,

chleb po řiedku jmějiechu,

jahly na velikú noc jediechu,

masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu.

Rohožě za posteli jmějiechu,

kámen hlavě za podušku kladiechu.

Hrozným bitím na modlitvě sě tepiechu,

řiedko kdy co mezi sobú mluviechu.

Jedno když bič v svej rucě jmějiechu,

tehdy takto diechu:

„Otpustíš-li mi, hřešíš,

tepa dobřě, mě spiešíš.“

Tehdy Mezka, polský kněz bohatý,

vzvěděv jich život tak svatý,

poslav posla k nim věrného,

da jim sto hřiven střiebra čistého,

aby jím své chudoby zbyli,

za-ň snažně Boha prosili.

Uzřěvše střiebro, mluviti sě jechu,

již u pól létu k sobě nemluvili běchu,

řkúc: „Toto jesť duši zátopa

a do pekla náhlá stopa.

Ktož sě tohoto přídržie,

u přiezni Boha neobdržie.“

Proto o něm nic netbachu,

šestého z sebe, točiúš Barnabu, poslachu,

by kněziu střiebro vrátil opěť.

A tu osta bratróv pěť,

Benedikt, Matěj, Jan, Kristin, Isaak jim diechu;

Barnabu s střiebrem vyslali běchu.

Zlodějie na ně přijidú

a v jich chyšku vnidú,

jechu sě střiebra hledati.

Když jim nejmiechu co dáti,

pěti bratří po liútých mukách hrdla řezachu,

a tak je k Bohu poslachu.

To sě sta léta od narozenie syna božieho

po tisiúciu čtvrtého.