XXXVII\.
XXXVII\.
Toho časa českých mníškóv šesť,
poznavše tohoto světa lesť,
u polském lesu sediechu.
Zelicě za obyčěj jediechu,
chleb po řiedku jmějiechu,
jahly na velikú noc jediechu,
masa, sýra, vajec i jmenovati nechtiechu.
Rohožě za posteli jmějiechu,
kámen hlavě za podušku kladiechu.
Hrozným bitím na modlitvě sě tepiechu,
řiedko kdy co mezi sobú mluviechu.
Jedno když bič v svej rucě jmějiechu,
tehdy takto diechu:
„Otpustíš-li mi, hřešíš,
tepa dobřě, mě spiešíš.“
Tehdy Mezka, polský kněz bohatý,
vzvěděv jich život tak svatý,
poslav posla k nim věrného,
da jim sto hřiven střiebra čistého,
aby jím své chudoby zbyli,
za-ň snažně Boha prosili.
Uzřěvše střiebro, mluviti sě jechu,
již u pól létu k sobě nemluvili běchu,
řkúc: „Toto jesť duši zátopa
a do pekla náhlá stopa.
Ktož sě tohoto přídržie,
u přiezni Boha neobdržie.“
Proto o něm nic netbachu,
šestého z sebe, točiúš Barnabu, poslachu,
by kněziu střiebro vrátil opěť.
A tu osta bratróv pěť,
Benedikt, Matěj, Jan, Kristin, Isaak jim diechu;
Barnabu s střiebrem vyslali běchu.
Zlodějie na ně přijidú
a v jich chyšku vnidú,
jechu sě střiebra hledati.
Když jim nejmiechu co dáti,
pěti bratří po liútých mukách hrdla řezachu,
a tak je k Bohu poslachu.
To sě sta léta od narozenie syna božieho
po tisiúciu čtvrtého.