XXXI\.       

Když snide svatý Václav,

by knězěm bratr jeho, liútí Boleslav.

Toho léta ciesař, mstě svatého Václava,

jide na knězě Boleslava.

Boleslav počě proti jemu jeti,

ale pro své hřiechy nemože dobřě projiti.

Ciesař Čechy bojem pobi

a zemiu v daň porobi.

Kněziu u dvora službu jmieti,

kotel nad ohněm káza držěti.

O diviech svatého Václava.

Bóh, svatého Václava chtě svatosť ohlásiti,

počě skřězě jeho veliké pomoci činiti.

Uzřev Boleslav, že sě božiej moci nemóž protiviti,

i počě v svatosť svého bratra ot polú věřiti.

Po třech letiech káza jeho do Prahy přěnesti

a v svatého Víta kostele jej tajně pohřiesti.

Když to svaté tělo do Prahy nesiechu,

na dvú městu s tělem svatým hnuti nemožiechu.

Dvě řěcě bez mostu a lodí přejedu,

vězni s okovami z žaláře vynidú.

Rány jeho všě zacělely běchu,

ránu jednu jako novú vidiechu,

juž liútý bratr byl učinil

a tiem znamením jeho vinil,

a úško, jež byl uťal, toho nebieše.

Ale svatý Václav sestru Přibyslavu jmieše,

ta svatá dievka kněziu po vědě:

„Já-ť svého bratra zjevením vědě,

že úško svaté mezi stěnu a dřevem do té doby ležalo,

tu kdež sě bylo to zlé dielo stalo.“

Nalezše ucho, k hlavě přičinichu:

tak přicěle k hlavě, až sě podivichu.

Tehdy kněz jeden tu bieše,

ten s velikým pláčem prosieše,

aby j’mu těla ráčil uděliti,

sliubuje, že j’mu chce tiem nábožněje slúžiti.

Inhed sě je jeden nehtek viklati;

vzem jej, je sě jemu děkovati.

Již tu biechu, Bohu chválu vzdachu

a to svaté tělo schovachu.

Boleslav, znamenav, čso zavini,

za svá vinu Strachkvasa, syna svého, mnichem učini.

Ale neměl-li jesť pokánie pravého,

málo by spomohla svatosť syna jeho.

Pak kněz Boleslav káza zemanóm u Boleslavi

miesto zdíti,

o to sě zeměné jechu raditi.

Po řečníku kněziu v tom otpověděchu,

a toho uciniti neroděchu.

Kněz pavědě jich řečníku:

„Běda tobě, mój starý vinníku!“

Sám jemu inhed stě hlavu,

a vrže za sě tak krvavá.

Vskočiv na peň, je sě mluviti:

„Kto sě chce mně protiviti?“

Páni sě kněziu pokořichu,

a Boleslav zdiu ohradichu.