LXVII\.     

Po králiu syn jeho Soběslav knězěm bieše.

Ten, kteréhož Němcě uzřieše,

k sobě přivesti kázáše

a nos jemu uřězáše,

řka: „Němče, po světu nesledi,

v svej zemi mezi svými sedi!

Po dobré s‘ ot svých nevyšel;

pověz, proč mezi ciuzie přišel?“

Jiní, ot knězě vidúcě,

kdež uzřiéchu Němcě jdúcě,

jako na vlka voláchu,

uši a nosy jim řězáchu.

Kto jemu němečských nosóv ščít přinesieše,

tomu sto hřiven dadieše.

Po všěch Němcích pověsť jdieše,

že Soběslav jich nenávidieše.

Múdrý j’mu za dobré jmějieše,

že ciuzozemcě v zemiu nepúštieše,

řka: „Dobrý svój jazyk plodí,

nevěrný o svém jazyku nerodí.

Země jest máti každého,

ktož jiej nepřeje, nejmám j’ho za šlechetného.“

Tkačata sě země české obíjiechu,

neb sě knězě Soběslava stydiechu.

Král sě je na Čechy žalovati,

ciesař mu káza málo poždati:

„Pro tvého syna chciu všě Čechy zbíti,

a v Čechách chciu tě němečským králem učiniti.“

Hrabie jeden, tu řěč když o Čechách vzvědě,

toto-ť vám divně povědě,

nemože do Čech posla jmieti,

a’ž musi jednoho najieti.

Soběslav ve mši nemluvieše,

ani kterého poselstvie slyšieše.

Posel, chtě knězě brzo zbýti,

počě ve mši kněziu poselstvie mluviti.

Kněz, sě na posla ochek, k Bohu vzdeše,

Němec, užas se, zdeše.

Ciesař Čechóm otpovědieti chtieše,

ale posla jmieti nemožieše.

Jeden udatný rytieř sě obra,

s tiem poselstvím do Čech sě bra,

řka: „Co by tu kto hrozú bonil?

Však sem sám často na desěť honil.

Bude-li mi co chtieti učiniti,

a jáz sě s ním budu bíti.“

A když uzřě knězě posel,

sta, užas sě, jako osel.

Kněz ku poslu líc přistúpi:

z posla strachy dušě vystúpi.

Tehdy biskup Sylvester snide,

po něm na biskupstvo Minhart vznide.