V\.       

Páni po koniu pojedú,

až Bieliny řěky dojedú.

Podle té řěky kóň poteče,

na jednu úlehl přiteče,

na niejž oráše muž veliký,

obinuv své nohy lýky.

K tomu mužiu kóň přiskočiv,

i sta u něho sě vztočiv.

Stojieše jako jat v uzdici,

pro to tej vsi vzděchu Stadici.

Páni na chlapě vzvěděchu

jeho jmě, že jmu Přěmysl diechu.

Počěchu sě druh k druhu smieti

i chtiechu jej inhed vzieti.

A jakož sě jeho dotkú,

Přěmysl vdruži v zemiu otku,

řka: „Žel mi jesť, že ste tak rano přišli!

By ste byli teprv ot Liubušě vyšli,

bychť mohl tuto úlehl vzorati,

viec bylo by nelzě oráčiu chleba kupovati.

Ale že ste uchvátili, –

a mně v roli přěkazili,

móž to každý slyšěti rád,

bude v zemi žizn, a často hlad.“

Posáh Přěmysl k lýčeniej kabeli,

vyně sýr a řešetný pecen velí,

počě, na radlici položiv, jiesti,

pánóv prosi podle sebe siesti.

Páni počechu sě shliedati,

a na Liubušinu řeč vzpomínati.

Jechu sě jeho tázati,

proč by jemu bylo milo na železě sniedati?

Přěmysl tak jim otpovědě:

„Jakž vám Liubušě pověděla, též vám povědě.

Když ste o dievcě nerodili tbáti,

bude vy mój rod železnú metlú kázati.“

Ot vzkvetlé otky Přěmyslovy.

A když tu Přěmysl sniedáše,

jeden pán na otku hlédáše,

že otka vypusti z sebe pěť pramenóv

a z nich prokvete pěť ořěchóv.

Čtyřie uschú po malej chvíli,

pátý by živ, ten sě všěm smíli.