II\.       

V srbském jazyku jest země

jiežto Charvaty jest jmě.

V tej zemi bieše lech,

jemužto jmě bieše Čech.

Ten mužobojstva se dočini,

pro něž svú zemiu provini.

Ten Čech jmějieše bratróv šesť,

pro něž jmějieše moc i česť,

a ot nich mnoho čeledi,

juž jedné noci Čech osledi.

I vybra sě se vším z země,

jiejž diechu Charvaty jmě.

I bra sě lesem do lesa,

dědky své na pleciú nesa.

A když dlúho lesem jide,

k velikému hvozdu příde.

Tu sě stešte čeledi jeho.

Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého,

že pro mě jste v tejto núzi

a jsú pro mě vaši domové hustí luzi.

I vecě Čech k svému sboru:

„Podejděm pod tuto horu,

dětem, skotu odpočinem,

a snad sě tu s túhú minem.“

Za jutra u pravé zořě

by Čech sám sedm na tej hoře,

s niež všiucku zemiu ohleda,

a dále jim jíti neda,

řka: „ Jmámy zemiu po svej vóli,

budú nám z té plni stoli,

zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti,

ot nepřátel tvrdá dosti.“

Jako by sě dnes na púšči stalo,

kdež by jim nic nepřěkážalo.

S té hory na zemiu zřěchu,

proto tej hořě Říp přěvzděchu.

Prvé chleba nejmějiechu.

maso a ryby jediechu.

Prvé léto laz vzkopachu,

a druhé léto rádlem zorachu.

Ale že jich starostě Čech diechu,

pro-ň zemi Čechy vzděchu.

Ti liudie velmi věrní biechu,

vše sbožie obecno jmějiechu;

komu sě co nedostanieše,

u druha jako své jmějieše.

Jeden obyčěj zlý jmějiechu,

že manželstva nedržiechu.

Tehdy i jedna žena mužem jista nebieše,

jeden muž žen mnoho jmieše.

Právě skotsky přěbýváchu,

na však večer nového manželstva hledáchu.

Súdcie i jednoho nejmějiechu,

nebo sobě nekradiechu.

Pakli sě kdy stala která sváda,

u stařějšieho budieše rada,

aby právo učinili,

pravému škody polepšili.

Minu let tomu velmi mnoho,

že sě držě ten liud obyčěje toho.