XLV\.       

Knieni Jutka učini biskupem rodicě svého,

Ekarda, Němcě ovšem chytrého.

Ten od desátka cělého

vzě dva peniezě ot dýmu každého;

dva korcě ustavi dávati oráčiu každému,

jeden pšenicě, druhý ovsa dáti kněziu svému.

Po Ekardu Hiza biskupem bieše,

po Hizě ten Šebieř slovieše.

O Břěčislavu boju s uherským králem.

Potom kněz Břěčislav uherského krále bojem pobi

a valem Střěhomě doby.

Tehdy kněz Bračislav

vráti kněziu polskému Vratislav,

aby mu léta každého

platil osm set hřiven střiebra čistého.

Kněz syna Spytihněva jmejieše,

tomu otec Plzensko dal bieše.

Tehdy kněz hrad pražský zdiú hradieše,

a syn jeho Spytihněv okolo svatého Juřie hraditi jmějieše.

U svatého Juřie abatyše knieněm rodička bieše,

a té pec, kdež povraz jdieše, stojieše.

By zeď mohla rovně jíti,

káza pec obořiti,

i vecě: „Němkyně v tejto peci

nebudú dnes mazancóv péci.“

Knieni, když to uslyšě,

vyrazi sě z své chyšě.

Němečskými mniškami knězě osu

a prostořěcě sě na-ň prosu,

řkúc: „Blazě mně české rodiny!

Mám mezi nimi veliké hrdiny.

Vězte, že český kněžic móž pec obořiti,

tiem hrdinú móžem veselý býti.

Když tu pec mohl rušiti,

móžeš dobřě bez pec na Šváby jeti.“

Sdržě svú kázeň Spytihněv,

i obráti v smiech svój hněv;

neotpovědě jiej i slova,

do časa ten svój hněv schová.

Tehdy u Moravě liud Uhři zajiechu:

Čechy sě na ně vzpodjechu.

A když v Chrudimi ležiechu,

roznemože sě tu kněz Bračislav pohřiechu.

V to městě snide česká hrdina;

pro jeho smrť by všiej zemi smutná hodina.

Navštěvujúc rova jeho,

každý plakáše jako otce svého.