XLVI\.
XLVI\.
Po tom by knězěm syn jeho Spytihněv,
ten inhed Němcóm zjevi svój hněv.
Ve třech dnech všě Němcě vypudi.
Svatojuřskú knieniu vzrudi,
a vsadiv ju na kolesě,
vyvez ju z země, ostavi ju na bavorském lesě.
Ale matku s klénoty se všěmi,
i s rúchem i skříněmi,
vyprovodi ju z země s jejie knieněmi,
i se všemi jinými Němkyněmi.
Když vyple ze země Němcě
i všě jiné ciuzozemcě
jako z zahrady kopřivy
a jako řěpí z koňské hřívy:
jede na krále uherského,
húbciu liuda moravského.
Ten hrdinsky Uhry pobi,
v Uhřiech mnoho tvrzí doby.
Kněz čtyři bratry jmějieše,
ty jako svého otce ctieše.
Když oni svých let dojidú,
milostivě k dielu přijidú.
Po sobě osvědčí kněžstvo Vratislavovi,
Moravu Otě a Kunrátovi,
Jaromira káza biskupem učiniti,
ač by sě událo biskupu dřieve sníti;
pak-li by sě to nemohlo státi,
neb by mu bylo úsilno ždáti,
dotud mu Hradecko držěti;
nebyl-li by biskupem, to mu za otdiel jmieti.
Sto tisiúc hřiven střiebra jim rozděli:
tak bratřiu ot sebe otděli.
Všiej bratří byl mil ten diel,
i řěchu: „Bratr náš dobřě nám jesť zdiel.“
Když Jaromir Hradecko držieše,
jedno městiště sě mu liúbieše;
na tom mistě sobě dvór postavi
a své jmě „Jaromiř“ j’mu ostavi.