XLVI\.       

Po tom by knězěm syn jeho Spytihněv,

ten inhed Němcóm zjevi svój hněv.

Ve třech dnech všě Němcě vypudi.

Svatojuřskú knieniu vzrudi,

a vsadiv ju na kolesě,

vyvez ju z země, ostavi ju na bavorském lesě.

Ale matku s klénoty se všěmi,

i s rúchem i skříněmi,

vyprovodi ju z země s jejie knieněmi,

i se všemi jinými Němkyněmi.

Když vyple ze země Němcě

i všě jiné ciuzozemcě

jako z zahrady kopřivy

a jako řěpí z koňské hřívy:

jede na krále uherského,

húbciu liuda moravského.

Ten hrdinsky Uhry pobi,

v Uhřiech mnoho tvrzí doby.

Kněz čtyři bratry jmějieše,

ty jako svého otce ctieše.

Když oni svých let dojidú,

milostivě k dielu přijidú.

Po sobě osvědčí kněžstvo Vratislavovi,

Moravu Otě a Kunrátovi,

Jaromira káza biskupem učiniti,

ač by sě událo biskupu dřieve sníti;

pak-li by sě to nemohlo státi,

neb by mu bylo úsilno ždáti,

dotud mu Hradecko držěti;

nebyl-li by biskupem, to mu za otdiel jmieti.

Sto tisiúc hřiven střiebra jim rozděli:

tak bratřiu ot sebe otděli.

Všiej bratří byl mil ten diel,

i řěchu: „Bratr náš dobřě nám jesť zdiel.“

Když Jaromir Hradecko držieše,

jedno městiště sě mu liúbieše;

na tom mistě sobě dvór postavi

a své jmě „Jaromiř“ j’mu ostavi.