XVII\.       

Neklaň vsta po Křěsomyslu,

ten bieše dobrého smyslu.

Jeden nedostatek do sebe jmejieše,

že ovšem neudaten bieše.

Snad jemu proto Neklaň diechu,

že j’ho s koně nikdy nekláli běchu;

nebo ktož u příhodu nechodí,

ten sě zlé příhody doma schodí.

Toho j’mu za zlé i jeden nejměj,

nebo to každý za jisté jměj:

bláznóm jesť hrdiňstvo vzdáno,

múdrým neudacstvie dáno.

Neb múdrý rozličně příhodu rozkládá,

až ta i mine sváda;

ale nemúdrý, malú příčinu jmaje,

trutí, až pronikne, nic netbaje.

Proto slova dobývajú,

a často škodu přijímajú.

Pakli jesť múdrý udaten,

věc jeho skutek nenie zmaten,

neb sě taký nebojí mar.

To-ť jesť vláščí boží dar;

neb sě ten rovná kniežatóm,

neb všie země česť leží na tom.

Toho daru Neklaň nejmieše;

múdrosť jmaje, neudaten bieše.

Zemiu dobřě oprávieše,

ale války sě velmi bojieše.

Nebo často sě to stává,

že, kdyžto nemáhá hlava,

ve všěch údiech statka nenie:

takež pro knězě všecka země oblenie.

O Vlastislavovi.

Zbádá Neklaná kněz žatečský,

Vlastislav, ten krásný, děcský.

Obdržě na Pražěnech dva boje,

i sedě na Vlastislavi, nepřietel sě neboje.

To město bieše postavil,

nad ním tvrdý hrad ustavil.

Mezi Příbkem a Lovošem stojieše,

po kněziu Vlastislavovi město slovieše.