XVII\.
XVII\.
Neklaň vsta po Křěsomyslu,
ten bieše dobrého smyslu.
Jeden nedostatek do sebe jmejieše,
že ovšem neudaten bieše.
Snad jemu proto Neklaň diechu,
že j’ho s koně nikdy nekláli běchu;
nebo ktož u příhodu nechodí,
ten sě zlé příhody doma schodí.
Toho j’mu za zlé i jeden nejměj,
nebo to každý za jisté jměj:
bláznóm jesť hrdiňstvo vzdáno,
múdrým neudacstvie dáno.
Neb múdrý rozličně příhodu rozkládá,
až ta i mine sváda;
ale nemúdrý, malú příčinu jmaje,
trutí, až pronikne, nic netbaje.
Proto slova dobývajú,
a často škodu přijímajú.
Pakli jesť múdrý udaten,
věc jeho skutek nenie zmaten,
neb sě taký nebojí mar.
To-ť jesť vláščí boží dar;
neb sě ten rovná kniežatóm,
neb všie země česť leží na tom.
Toho daru Neklaň nejmieše;
múdrosť jmaje, neudaten bieše.
Zemiu dobřě oprávieše,
ale války sě velmi bojieše.
Nebo často sě to stává,
že, kdyžto nemáhá hlava,
ve všěch údiech statka nenie:
takež pro knězě všecka země oblenie.
O Vlastislavovi.
Zbádá Neklaná kněz žatečský,
Vlastislav, ten krásný, děcský.
Obdržě na Pražěnech dva boje,
i sedě na Vlastislavi, nepřietel sě neboje.
To město bieše postavil,
nad ním tvrdý hrad ustavil.
Mezi Příbkem a Lovošem stojieše,
po kněziu Vlastislavovi město slovieše.