I

Kněžna Ščerbacká soudila, že nemohou slavit svatbu před půstem, do kterého zbývalo pět neděl, jelikož polovina výbavy by do té doby nebyla hotová. Dávala ovšem za pravdu Levinovi, že po půstu by už bylo příliš pozdě, neboť stará teta knížete Ščerbackého byla velmi nemocná a mohla každou chvíli zemřít, takže pro smutek by svatbu museli zase odložit. Proto se kněžna rozhodla, že výbavu rozdělí na dvě části, na výbavu velkou a malou, a svolila, aby se svatba konala o masopustu. Rozhodla se, že malou část výbavy pořídí už teď a velkou jim pošle později. Přitom se velice zlobila na Levina, že jí nedovede kloudně odpovědět, zda s tím souhlasí, či nikoli. Takové řešení bylo tím vhodnější, že mladí měli hned po svatbě odjet na venkov, kde věci z velké výbavy nepotřebovali.

Levin byl dosud v tom bláznivém stavu, kdy se domníval, že on a jeho štěstí jsou hlavním cílem všeho tvorstva, že teď nemusí na nic myslit a o nic se starat, že všecko za něho dělají a obstarají jiní. Neměl ani žádné plány a cíle do budoucna; přenechával řešení jiným lidem, přesvědčen, že všecko dopadne znamenitě. Jeho bratr Sergej Ivanovič, Stěpan Arkaďjič a kněžna ho poučovali, co má dělat. Levin plně souhlasil se vším, co mu navrhovali. Bratr si pro něho vypůjčil peníze, kněžna mu poradila, aby po svatbě odjeli z Moskvy. Stěpan Arkaďjič mu radil cestu do ciziny. Levin byl se vším srozuměn. Dělejte si, co chcete, když vás to baví. Jsem šťasten, a kdybyste dělali nevímco, na mém štěstí to nic nezmění, myslil si. Když Kitty svěřil, že Stěpan Arkaďjič jim radí cestu do ciziny, byl velice překvapen, že Kitty nesouhlasí, nýbrž klade na jejich budoucí život své určité požadavky. Věděla, že Levin má na vsi práci, kterou má rád. Ona sama, jak viděl, té práci nerozuměla a ani se nesnažila rozumět. To však jí nebránilo, aby ji pokládala za velmi důležitou. A proto věděla, že jim bude domovem venkov, a nechtěla jet do ciziny, kde nebude žít, ale tam, kde budou doma. Ten úmysl, s určitostí vyjádřený, Levina překvapil. Ale protože mu bylo všecko jedno, neprodleně požádal Stěpana Arkaďjiče (jako by to byla jeho povinnost), aby jel na venkov a zařídil tam všecko podle vlastního uvážení a podle svého vkusu, kterým tak oplývá.

„Ale poslouchej,“ řekl jednou Levinovi Stěpan Arkaďjič po návratu ze vsi, kde všecko připravil k příjezdu novomanželů, „máš osvědčení, žes byl u svaté zpovědi?“

„Ne. A co má být?“

„Bez něho tě neoddají.“

„Jejej!“ zvolal Levin. „Vždyť já jsem tuším nebyl u zpovědi a u přijímání devět roků. Ani jsem na to nevzpomněl.“

„Tys mi dobrý,“ zasmál se Stěpan Arkaďjič, „a mně budeš říkat, že jsem nihilista! Ale takhle to nemůžeš nechat. Musíš ke zpovědi a k přijímání.“

„Ale kdy? Zbývají už jenom čtyři dni.“

Stěpan Arkaďjič zařídil i tuto věc. A Levin se připravoval ke zpovědi. Pro Levina, jakožto člověka nevěřícího, který přitom měl v úctě náboženské vyznání jiných lidí, bylo vždy obtížné účastnit se jakýchkoli náboženských obřadů. Nyní, v tom přecitlivělém, zjihlém duševním rozpoložení znamenala pro něho nutná přetvářka nejen obtíž, ale zdála se mu naprosto nemožná. Nyní, kdy se slunil v slávě, kdy dosáhl rozkvětu, měl na jednou buď lhát, anebo se rouhat. Cítil, že nedokáže ani to, ani ono. Co jen se navyptával Stěpana Arkaďjiče, zda by nemohl dostat osvědčení i bez zpovědi! Stěpan Arkaďjič prohlašoval, že to nejde.

„Ale co ti to udělá, ty dva dni? A je to roztomilý, rozumný dědoušek. Vytrhne ti ten bolavý zub, že ani nebudeš o ničem vědět.“

Na první hrubé mši se Levin pokusil v sobě oživit mladické vzpomínky na silné náboženské cítění, kterým se vyznačoval mezi svým šestnáctým a sedmnáctým rokem. Ale ihned se přesvědčil, že je to zhola nemožné. Pokusil se vidět v tom všem bezvýznamný malicherný zvyk, asi jako je zvykem konat zdvořilostní návštěvy. Cítil však, že nedokáže ani to. Jako většina jeho současníků měl Levin k náboženství značně neujasněný vztah. Věřit nemohl, ale zároveň neměl pevnou jistotu, že by to všecko nebylo správné. A poněvadž nedovedl věřit, že koná cosi významného, ani se na to neuměl dívat lhostejně jako na pouhou formalitu, byl celou dobu před zpovědí nesvůj a styděl se, že dělá něco, čemu nerozumí, tedy – jak mu pravil vnitřní hlas – něco lživého a nekalého.

Při mši naslouchal modlitbám, jimž se snažil přičítat význam, který by nebyl v rozporu s jeho názory, jindy zas cítil, že je nemůže chápat a musí je odsuzovat, a proto je pokud možná nevnímal, ale obíral se svými myšlenkami, postřehy i nadmíru živými vzpomínkami, které mu táhly hlavou, když tak stál nečinně v kostele.

Odbyl si hrubou, nešpory i hodinky a druhý den vstal dříve než jindy, nesnídal a v osm hodin přišel do kostela na ranní a ke zpovědi.

V kostele nebyl nikdo než žebravý voják, dvě babičky a žalmisté.

Mladý jáhen v tenké klerice, pod kterou se mu ostře rýsovaly půlky dlouhých zad, Levina uvítal, ihned přistoupil ke stolku u zdi a jal se odříkávat kající modlitby. Jak je tak odříkával, zvlášť při častém rychlém opakování stále stejných slov „Pane, smiluj se“, jež zněla jako „pansmilus“, cítil Levin, že jeho mysl je nyní uzamčena a zapečetěna a že ji teď nesmí znepokojovat a rozrušovat, nebo z toho bude motanice. Proto byl rád, že může za jáhnovými zády myslit na své věci, a už neposlouchal a nevnímal. Ona má úžasně charakteristickou ruku, řekl si při vzpomínce, jak včera spolu seděli u rohového stolu. Neměli o čem mluvit, jako v tom čase téměř vždy. Kitty dala ruku na stůl, svírala a rozevírala dlaň, až se tomu dala do smíchu. Vzpomněl si, jak jí políbil ruku a jak si potom prohlížel sbíhavé čáry na růžové dlani. Zase „pansmilus“! Levin si udělal křížek, uklonil se a pozoroval svižné pohyby jáhnových zad při poklonách. Pak ho vzala za ruku a prohlížela si na ní čáry. Máš hezkou ruku, řekla. Podíval se na svou ruku a na krátkou ruku jáhnovu. Snad už bude brzo konec. Ale ne, asi to začne znova od začátku, řekl si, když chvíli poslouchal modlitby. I ne, přece už bude konec. Už se jáhen hluboce klaní. To je vždycky, když má být konec.

Jáhen nenápadně dostal do ruky v sametové manžetě třírublovou bankovku, prohlásil, že Levina zapíše, a rázně vykročil, až mu pod novými botami duněly dlaždice prázdného kostela, načež zmizel za oltářem. Za chvíli odtamtud vyhlédl a pokynul Levinovi. Myšlenka dosud uzamčená se hlásila o slovo, ale Levin ji rychle zapudil. Nějak bylo, nějak bude, řekl si a zamířil ke kněžišti. Vystoupil po stupních a vpravo uviděl kněze. Stařičký kněz s řídkým prošedivělým vousem a s dobráckýma unavenýma očima stál u kostelního stolku a listoval v obřadní příručce. Mírně se Levinovi uklonil a hned začal vycvičeným hlasem předčítat modlitby. Jakmile je dočetl, hluboce se uklonil a obrátil se čelem k Levinovi.

„Neviditelný Pán Ježíš je přítomen, aby přijal vaši zpověď,“ řekl a ukázal na krucifix. „Věříte ve vše, čemu nás učí svatá apoštolská církev?“ pokračoval kněz, odvraceje zrak od Levina a spínaje ruce pod štolou.

„Pochyboval jsem, pochybuji o všem,“ pravil Levin hlasem, který byl jemu samému nepříjemný, a odmlčel se.

Kněz chvíli vyčkal, zda Levin neřekne ještě něco, a pak zavřel oči a rychle spustil s vladimirským přízvukem:

„Pochybovati jest v přirozenosti lidské, ale musíme se modlit, aby nás milostivý Bůh posílil. Jaké máte zvláštní hříchy?“ dodal bez nejmenšího přechodu, jako by nechtěl ztrácet čas.

„Mým hlavním hříchem jsou pochybnosti. Pochybuji o všem a většinou žiji v pochybnostech.“

„Pochybovati jest v přirozenosti lidské,“ opakoval kněz. „O čem zejména pochybujete?“

„Pochybuji o všem. Někdy pochybuji i o jsoucnosti boží,“ bezděčně řekl Levin a zhrozil se, jak nevhodně mluví. Ale jeho výrok asi na kněze nijak nezapůsobil.

„Jaké mohou být pochybnosti o boží jsoucnosti?“ rychle řekl s nenápadným úsměvem.

Levin mlčel.

„Jaké můžete mít pochybnosti o Stvořiteli, když popatříte na jeho dílo?“ pokračoval kněz rychlými nacvičenými větami. „Kdo ozdobil sluncem, měsícem a hvězdami klenbu nebeskou? Kdo oděl zemi v její krásu? Jakž by to bylo možno bez Stvořitele?“ podíval se tázavě na Levina.

Levin cítil, že by nebylo vhodné pouštět se s knězem do filozofické debaty, odpověděl tedy jenom bezprostředně na otázku.

„Nevím.“

„Nevíte? Jak tedy můžete pochybovat, že Bůh vše stvořil?“ s veselým úsměvem pravil kněz.

„Nic nechápu,“ řekl Levin. Začervenal se, cítil, že mluví hloupě a že jinak než hloupě nemůže v takové situaci mluvit.

„Modlete se k Pánubohu a proste ho. I svatí otcové pochybovali a prosili Boha, aby je utvrdil ve víře. Ďábel má velikou moc, ale nesmíme se mu poddávat. Modlete se k Pánubohu, proste ho. Modlete se k Pánubohu,“ opakoval překotně.

Kněz se na chvíli odmlčel, jako by o něčem přemýšlel.

„Slyšel jsem, že hodláte vstoupit ve stav manželský s dcerou mého farníka knížete Ščerbackého?“ doložil s úsměvem. „Hodné děvče!“

„Ano,“ odvětil Levin. Styděl se za kněze. Co se měl co ptát na takovou věc u zpovědi?

A jako by odpovídal na jeho myšlenku, duchovní řekl:

„Hodláte vstoupit ve stav manželský a Bůh vás možná obdaří potomstvem, není-liž pravda? Ale jakou výchovu můžete poskytnout svým maličkým, jestliže v sobě nepřemůžete pokušení ďábla, který vás svádí k nevěrectví?“ řekl s jemnou výčitkou. „Jestliže budete milovat své dítko, pak si pro ně jako dobrý otec nebudete přát pouze bohatství, přepych a pocty. Budete si přát jeho spásu, jeho duchovní osvícení skrze světlo pravdy. Není-liž pravda? Co odpovíte, až se vás nevinné robě otáže: ‚Tatíčku! Kdo stvořil vše, co mě těší na tomto světě – zemi, vodstvo, slunce, květy, traviny?‘ Což byste mu řekl nevím? Nemůžete nevědět, když Pán vám to ve své veliké milosti zjevil. Anebo se vás vaše dítko otáže: ‚Co mě očekává v posmrtném životě?‘ Co mu řeknete, jestliže nic nevíte? Jakpak mu budete odpovídat? Vydáte je svodům světským a ďábelským? To by bylo zlé!“ řekl kněz a odmlčel se, a s hlavou skloněnou na stranu hleděl na Levina dobromyslnýma mírnýma očima.

Levin už neodpovídal – nikoli proto, že se nechtěl s duchovním přít, ale proto, že mu takové otázky nikdo nekladl; a než jeho maličcí přijdou s takovými otázkami, bude mít dost času na rozmyšlenou.

„Vstupujete do životního období,“ pokračoval kněz, „kdy si musíte zvolit určitou cestu a setrvat na ní. Modlete se k Bohu, aby vám ve své dobrotivosti pomohl a smiloval se nad vámi,“ uzavřel. „Pán náš a Bůh náš Ježíš Kristus v hojnosti a štědrosti lidumilnosti své, odejmiž od tebe hříchy tvé…“ Po rozhřešení dal kněz Levinovi požehnání a propustil ho.

Levin se toho dne vrátil domů s radostným pocitem, že už má trapnou situaci za sebou, aniž musel zalhat. Kromě toho mu zůstala nejasná vzpomínka, že ten dobrý a milý staroušek zdaleka neříkal tak hloupé věci, jak se mu zdálo zpočátku, a že je v tom leccos, co by si měl ujasnit.

Teď ovšem ne, myslil si Levin, ale někdy později. Nyní cítil ještě víc než předtím, že v jeho mysli se děje cosi nejasného a nekalého a že má stejný poměr k náboženství, jaký tak jasně viděl a nesnášel u jiných lidí a jaký vytýkal příteli Svijažskému.

Ten večer strávil Levin s nevěstou u Dolly a byl zvlášť veselý.

Aby Stěpanovi Arkaďjiči vysvětlil, v jaké je povznesené náladě, řekl mu, že má radost jako pes, kterého učili skákat skrz obruč, až nakonec pochopil a udělal, co se od něho žádalo, a teď kňučí, vrtí ocasem a skáče nadšením na stoly a okna.