XXVIII

Bylo slunné počasí. Celé dopoledne hustě, drobně pršelo a před chvílí se vyjasnilo. Plechová krytina střech, dlaždice chodníků, kamenná dlažba, kola i kůže, mosaz i plech povozů – vše se jasně třpytilo v májovém slunci. Byly tři hodiny, kdy v ulicích panuje největší ruch.

Anna seděla v rohu pohodlné kolesky, která se při rychlém klusu siváků mírně pohupovala na pružných perech, za ustavičného rachotu kol a rychle se střídajících dojmů na čerstvém vzduchu si znova probírala události posledních dnů a viděla teď své postavení docela jinak, než jak se jí jevilo doma. Ani myšlenka na smrt se jí už nezdála tak strašná a samozřejmá, ani sama smrt jí už nepřipadala nevyhnutelná. Teď si vyčítala, že klesla k takovému ponížení. Úpěnlivě ho prosí, aby jí odpustil. Pokořila se před ním. Uznala, že se dopustila chyby. Proč? Nemůže snad bez něho žít? Ale nezodpověděla si otázku, jak bude žít bez něho, a začala číst nápisy na vývěsních štítech. „Kancelář a sklad. Zubní lékař. Ano, řeknu Dolly všecko. Nemá Vronského ráda. Bude mi hanba, bude to bolestné, ale všecko jí řeknu. Má mě ráda a já uposlechnu její rady. Nepodrobím se mu, nedovolím, aby mě vychovával. Filippov, pečivo. Prý vozí těsto do Petrohradu. Moskevská voda je tak dobrá. A mytiščenské studny a lívance.“ Anna si vzpomněla, jak dávno a dávno, když jí bylo teprve sedmnáct let, jela s tetou k Trojici. „Ještě se jelo kočárem. Byla jsem to opravdu já, to děvče s červenýma rukama? Jak mnohé z toho, co se mi tenkrát zdálo krásné a nedosažitelné, je dnes nicotné. A co bylo tenkrát, je dnes nedosažitelné navěky. Byla bych tenkrát uvěřila, že mohu dojít k takovému ponížení? Jak bude pyšný a spokojený, až dostane můj lístek! Ale já mu dokážu… Jak odporně páchne ta barva. Proč pořád něco natírají a stavějí? Módní závod,“ četla. Jakýsi muž ji zdravil. Byl to Anuščin muž. „Naši příživníci,“ vzpomněla si, jak to říkal Vronskij. „Naši? Proč naši? Je hrozné, že nelze vyrvat minulost i s kořeny. Nelze ji vyrvat, ale je možné potlačit vzpomínku na ni. A to udělám.“ A tu si vzpomněla na minulost s Alexejem Alexandrovičem, na to, jak ji vymazala ze své paměti. „Dolly si pomyslí, že opouštím druhého muže, a že tedy asi nejsem v právu. Jako bych chtěla být v právu! Nemohu!“ řekla nahlas a bylo jí do pláče. Ale hned začala přemýšlet, čemu se asi usmívají ty dvě dívky. „Jistě mluví o lásce? Nevědí, jak je to neradostné, jak nízké… Bulvár a děti. Tři chlapci tu utíkají, hrají si na koníčky. Serjoža! Já ztratím všecko a on mi vrácen nebude. Ano, ztratím všecko, jestli se nevrátí. Možná, že zmeškal vlak a teď už se vrátil. Zas se chceš ponižovat!“ řekla sama k sobě. „Ne, půjdu k Dolly a řeknu jí rovnou: jsem nešťastná, zasloužím si to, je to mou vinou, ale přece jsem nešťastná, pomoz mi. Ti koně, ta koleska, jak se hnusím sama sobě v té kolesce, všecko je jeho. Ale už to neuvidím.“

Anna přemýšlela, jakými slovy poví všecko Dolly, a úmyslně si drásala srdce.

Vešla na schodiště.

„Je tu někdo?“ ptala se v předsíni.

„Katěrina Alexandrovna Levinová,“ odpověděl sluha.

Kitty! Kitty, do které byl Vronskij zamilován, na kterou vzpomínal s láskou. Lituje, že se s ní neoženil. A na Annu vzpomíná s nenávistí a lituje, že si s ní začal.

Ve chvíli, kdy přijela Anna, měly obě sestry poradu o kojení. Dolly šla sama přivítat návštěvu, která je vyrušila z rozhovoru.

„Ach, ještě jsi neodjela? Chtěla jsem se k tobě podívat,“ řekla Dolly, „dostala jsem dnes psaní od Stivy.“

„My jsme taky dostali telegram,“ odpověděla Anna a ohlédla se po Kitty.

„Píše, že nemůže pochopit, co vlastně Alexej Alexandrovič chce, ale že neodjede, dokud nebude mít odpověď.“

„Myslila jsem, že tu někoho máš. Mohla bych si přečíst ten dopis?“

„Ano, je tu Kitty,“ rozpačitě řekla Dolly, „zůstala v dětském pokoji. Byla tuze nemocná.“

„Slyšela jsem. Mohu si přečíst ten dopis?“

„Hned ti ho přinesu. Ale on neodmítá, naopak Stiva doufá,“ pravila Dolly a na okamžik zůstala stát ve dveřích.

„Já nedoufám a ani o to nestojím,“ řekla Anna.

„Co to má znamenat, Kitty si myslí, že je pro ni ponižující, aby se se mnou setkala?“ přemýšlela Anna, když osaměla. „Snad má pravdu. Jenže ona, která byla zamilovaná do Vronského, by mi to zrovna nemusela dávat najevo, třeba je to pravda. Vím, že při mém postavení nemůže být má společnost žádné slušné ženě vítána. Vím, že jsem mu od první chvíle obětovala všecko! A tohle je má odměna! Jak já ho nenávidím! Proč jsem sem vůbec chodila? Je mi ještě hůř, je to ještě zoufalejší.“ Slyšela, jak se obě sestry domlouvají vedle v pokoji. Co teď vlastně Dolly řekne? Aby Kitty měla radost, že je nešťastná, aby si dala líbit její protektorský tón? Ne, a ani Dolly nic nepochopí. A nemá jí co povídat. Jenom by bylo zajímavé vidět Kitty a dát jí najevo, jak všemi a vším pohrdá, jak je jí teď všecko jedno.

Dolly přišla s dopisem. Anna si jej přečetla a mlčky jej vrátila.

„To jsem všecko věděla,“ řekla po chvíli. „A vůbec mě to nezajímá.“

„Ne, proč? Já naopak doufám,“ pravila Dolly a pátravě se zadívala na Annu. Ještě nikdy ji neviděla tak divně podrážděnou. „Kdy odjíždíš?“ zeptala se.

Anna se dívala s přimhouřenýma očima před sebe a neodpovídala.

„Pročpak se Kitty přede mnou schovává?“ řekla dívajíc se na dveře a začervenala se.

„Ale hlouposti! Kojí a nějak jí to nejde, tak jsem jí radila… Je moc ráda. Hned přijde,“ nešikovně se vymlouvala Dolly, neboť neuměla lhát. „Však už jde.“

Když se Kitty dověděla, že je tu Anna, nechtěla se ukázat. Ale Dolly ji přemluvila, Kitty se vzmužila, vstoupila do pokoje, s uzarděním šla k Anně a podala jí ruku.

„Velice mě těší,“ pravila třesoucím se hlasem.

Kitty byla zmatená vnitřním bojem, svářila se v ní nevraživost k té špatné ženě a snaha být k ní shovívavá; ale jakmile viděla Anninu spanilou, sympatickou tvář, všechna nevraživost rázem vyprchala.

„Nedivila bych se, kdybyste se nechtěla se mnou setkat. Už jsem si zvykla na všechno. Byla jste nemocná? Ano, změnila jste se,“ řekla Anna.

Kitty cítila, že Anna se na ni dívá nevraživě. Vysvětlila si tu nevraživost tím, že Anna se teď octla v trapné situaci před ní, před Kitty, k níž se kdysi chovala protektorsky. A bylo jí teď Anny líto.

Pohovořily o nemoci, o dítěti, o Stivovi, ale Annu patrně nic nezajímalo.

„Přišla jsem se s tebou rozloučit,“ řekla a vstala.

„A kdy odjíždíte?“

Ale Anna neodpověděla a znovu se obrátila ke Kitty.

„Jsem skutečně moc ráda, že jsem vás viděla,“ řekla s úsměvem. „Tolik jsem o vás slyšela na všech stranách, i od vašeho pana manžela. Byl u mě a moc se mi líbil,“ dodala s patrným zlým úmyslem. „Kde teď je?“

„Jel na venkov,“ řekla Kitty a začervenala se.

„Pozdravujte ho ode mě, určitě ho pozdravujte.“

„Určitě!“ naivně opakovala Kitty a soucitně jí pohlédla do očí.

„Tak sbohem, Dolly!“ Anna políbila Dolly, stiskla ruku Kitty a chvatně odešla.

„Pořád stejná a pořád stejně půvabná. Úžasně hezká!“ řekla Kitty, když se sestrou osaměly. „Ale přece má v sobě něco žalostného. Něco hrozně žalostného!“

„Ne, dnes se s ní děje něco zvláštního,“ pravila Dolly. „Když jsem ji doprovázela do předsíně, zdálo se mi, že se rozpláče.“