I

Levinovi žili už třetí měsíc v Moskvě. Už dávno minula lhůta, kdy podle nejspolehlivějších výpočtů lidí, rozumějících těm věcem, měla Kitty rodit. Zatím ještě byla s outěžkem a neobjevily se žádné známky, že by teď její těžká hodinka byla blíž než před dvěma měsíci. Lékař i porodní asistentka, Dolly i matka, a především Levin, který nemohl na nastávající událost pomyslit bez hrůzy, všichni začínali být netrpěliví a neklidní. Jen Kitty se cítila dokonale klidná a šťastná.

Nyní si jasně uvědomovala, že se v ní probudil nový cit lásky k budoucímu, pro ni zčásti už přítomnému dítěti, a s rozkoší ten cit v sobě pěstovala. Dítě už nebylo docela její částí, nýbrž žilo někdy vlastním, nezávislým životem. Často jí to působilo bolest, ale zároveň jí bylo až do smíchu podivnou novou radostí.

Všichni lidé, které měla ráda, byli u ní a všichni k ní byli tak hodní, tak ji opatrovali, na všem viděla tolik příjemných stránek, že kdyby nevěděla a necítila, že to musí brzo skončit, věru by si ani nemohla lepší a příjemnější život přát. Jen jediná věc rušila kouzlo tohoto života. Její muž teď byl jiný, než jakého ho milovala a jaký býval na vsi.

Měla ráda jeho klidné, přívětivé a pohostinné způsoby na venkově. Ale ve městě byl ustavičně jaksi neklidný a ve střehu, jako by se obával, aby někdo neublížil jemu a především jí. Tam na vsi měl patrně jistotu, že je na svém místě, proto nikam nespěchal a vždycky měl něco na práci. Zde ve městě ustavičně pospíchal, aby snad něco nezmeškal, a přitom neměl co dělat. A Kitty ho bylo líto. Věděla, že ostatním nijak ubohý nepřipadá. Naopak, když ho Kitty ve společnosti pozorovala, jako se někdy díváme na milovaného člověka a snažíme se ho vidět jako někoho cizího, abychom zjistili, jakým dojmem působí na jiné lidi, tu viděla (a dokonce se strachovala ve své žárlivosti), že na něm není pranic ubohého, naopak, že je velice přitažlivý ve své spořádanosti, svou ostýchavou, trochu staromódní zdvořilostí k dámám, statnou postavou i osobitou, jak se jí zdálo, výraznou tváří. Avšak neviděla jeho zevnějšek, nýbrž nahlížela do jeho nitra. Viděla, že zde není takový, jaký je doopravdy. Jinak si neuměla jeho stav definovat. Někdy mu v duchu vyčítala, že neumí žít ve městě, a jindy zas uznávala, že si tu opravdu těžko může zařídit život tak, aby s ním byl spokojen.

Skutečně, co měl dělat? Karty hrál nerad. Do klubu nejezdil. Přítelíčkování s veselými muži, jako byl Oblonskij, to už Kitty věděla, co to znamená… To znamená pít a po pitce někam jet. Nemohla ani pomyslit bez hrůzy, kam muži v takových případech jezdí. Chodit do společnosti? Ale věděla, že k tomu je nutné nalézat potěšení ve známosti s mladými dámami, a něco takového si nemohla přát. Aby vysedával doma s ní, s matkou a sestrami? Třebaže ji těšily a bavily ty věčně stejné řeči – táčky povídačky, jak těm rozhovorům mezi sestrami říkal starý kníže –, věděla, že muže to jistě nudí. Co mu tedy zbývalo? Měl pokračovat v práci na své knize? I o to se pokusil a chodil zpočátku do knihovny, kde si pořizoval výpisky a sháněl si různé údaje ke své knize; ale jak jí říkal, čím víc nedělal nic, tím méně mu zbývalo času. A kromě toho si jí stěžoval, že příliš mnoho o své knize vykládal, a proto se mu všecky myšlenky spletly a ztratily na zajímavosti.

Jedinou dobrou stránkou městského života bylo, že se tady v městě nikdy nehádali. Zda proto, že v městě jsou jiné podmínky, či snad proto, že už byli oba opatrnější a rozumnější, ale v Moskvě nedocházelo mezi nimi k hádkám ze žárlivosti, kterých se tolik báli, když se stěhovali do města.

Přitom se dokonce stala věc pro oba velice závažná, došlo totiž k setkání Kitty s Vronským.

Stará kněžna Marie Borisovna, Kittina kmotra, která ji vždycky měla velice ráda, vyslovila přání, aby ji Kitty ještě navštívila. Kitty už sice ve svém stavu nikam nechodila, ale teď jela s otcem k ctihodné staré dámě a setkala se u ní s Vronským.

Kitty si při tom shledání mohla vyčítat leda to, že na okamžik – když v pánovi v civilu poznala rysy, kdysi tak dobře známé – zatajil se v ní dech, krev se jí nahrnula k srdci a prudká červeň, jak cítila, jí zaplavila obličej. Ale trvalo to jen okamžik. Otec se dal schválně hlasitě s Vronským do řeči a ještě ani nedomluvil, když byla Kitty úplně připravena dívat se na Vronského i mluvit s ním, kdyby na to přišlo, docela stejně jako mluvila s kněžnou Marií Borisovnou, ale především tak, aby všecko po nejjemnější intonaci a úsměv mohl schválit manžel, jehož neviditelnou přítomnost v té chvíli nad sebou pociťovala.

Promluvila s ním několik slov, dokonce se klidně usmála jeho žertu o volbách, které nazval „naším parlamentem“. (Musela se usmát, aby dokázala, že rozuměla vtipu.) Ale vzápětí se otočila ke kněžně Marii Borisovně a ani jednou na něho nepohlédla, dokud nevstal a nezačal se poroučet; tu se na něho podívala, ale zřejmě jen proto, že je nezdvořilé dívat se jinam, když nás někdo zdraví.

Byla otci vděčna, že se jí o setkání s Vronským nezmínil. Ale z toho, s jakou obzvláštní něhou se k ní choval na obvyklé procházce po návštěvě u kněžny, poznala, že je s ní spokojen. Byla také spokojena sama se sebou. Ani netušila, že v sobě najde tolik síly a dokáže potlačit kdesi v hloubi duše všechny vzpomínky na někdejší cit k Vronskému a nejen se zdát, ale doopravdy být k němu naprosto lhostejná a klidná.

Levin zrudl mnohem víc než ona, když mu sdělila, že se u kněžny Marie Borisovny setkala s Vronským. Bylo jí velice zatěžko povědět mu to, ale ještě těžší bylo líčit setkání podrobněji, neboť se jí nevyptával a jenom se na ni zamračeně díval.

„Moc mě mrzí, žes tam nebyl,“ řekla Kitty. „Totiž ne, že jsi nebyl v pokoji… nechovala bych se před tebou tak přirozeně… Teď se červenám mnohem, mnohem víc,“ pravila a zrudla, až jí vytryskly slzy. „Ale že ses nemohl dívat škvírou.“

Poctivé oči řekly Levinovi, že je sama se sebou spokojena. Třebaže se zardívala, rázem se uklidnil a začal se jí vyptávat, a Kitty si nic jiného nepřála. Když se dověděl všecko až po tu podrobnost, že se jen v prvním okamžiku neubránila ruměnci, ale potom se cítila prostě a volně jako s kterýmkoli náhodným známým, Levin se docela rozveselil a řekl, že z toho má velkou radost a už se nebude chovat tak hloupě jako při volbách, ale bude se při nejbližším setkání s Vronským snažit, aby byl co nejpřívětivější.

„Je to zoufalé pomyšlení, když existuje někdo, kdo je člověku takřka nepřítelem, s kterým je zatěžko se stýkat,“ řekl Levin. „Mám velkou, velkou radost.“