XXV

Vronskij a Anna strávili celé léto a část podzimu na venkově a na jejich poměrech se nic nezměnilo, dosud nic nepodnikli, aby Anna dosáhla rozvodu. Domluvili se, že nikam nepojedou. Ale čím déle žili sami, zejména na podzim a bez hostí, cítili oba, že takový život dlouho nesnesou a že jej musí změnit.

Byl to život zdánlivě nad pomyšlení krásný: měli všeho hojnost, byli zdrávi, měli dítě, každý měl své zaměstnání. I když neměli hosty, věnovala Anna péči svému zevnějšku a hodně se zabývala četbou – románů i vážných knih, které byly zrovna v módě. Objednávala si všecky knihy, o kterých našla pochvalné zmínky v cizích novinách a časopisech, jež odbírala, a pročítala je s onou pozorností, jaké je člověk schopen jen v osamění. Kromě toho studovala z knih a odborných časopisů všecko, čím se zabýval Vronskij, takže se často obracel přímo k ní s otázkami agronomickými, stavitelskými a někdy i s otázkami z chovu koní nebo sportu. Podivoval se jejím znalostem i paměti, ačkoli zpočátku míval pochybnosti a žádal, aby doložila svá tvrzení; a pak mu vyhledala v knihách, nač se tázal, a ukazovala mu to.

Zařizování nemocnice ji také zajímalo. Nejenže pomáhala, ale mnohé zařizovala a vymýšlela si sama. Ale největší péči věnovala přece jen vlastní osobě, její největší starostí bylo, do jaké míry Vronskému na ní záleží, do jaké míry mu dokáže nahradit vše, co opustil. Vronskij si vážil této její snahy, která se jí stala jediným účelem života, její touhy nejen se mu líbit, ale také mu sloužit, avšak zároveň ho tížily milostné sítě, kterými se ho snažila obestřít. Čas plynul a Vronskij viděl stále častěji, jak je opředen těmi sítěmi, a stále víc si přál ne snad z nich uniknout, ale zkusit, zda nebrání jeho svobodě. Nebýt této rostoucí touhy po svobodě, po tom, aby neměl scény pokaždé, kdykoli musel jet do města na shromáždění nebo na dostihy, byl by Vronskij býval se svým životem plně spokojen. Úloha, kterou si zvolil, tato role bohatého statkáře, jací mají tvořit jádro ruské aristokracie, mu nejen zcela vyhovovala, ale působila mu nyní – potom, co takto prožil půl roku – stále vzrůstající potěšení. A práce, která ho stále víc a víc zajímala a strhovala, se mu výborně dařila. Přestože ho nemocnice, stroje, krávy objednané ze Švýcar a mnohé jiné věci přišly na obrovské peníze, byl přesvědčen, že své jmění nerozhazuje, nýbrž zvyšuje. Šlo-li o výnosy, prodej lesů, obilí a vlny či o propachtování pozemků, byl Vronskij pevný jako skála a nic neslevil. Pokud šlo o hospodaření ve velkém na tomto i na ostatních statcích, držel se nejjednodušších způsobů, neriskoval a byl nanejvýš šetrný a obezřetný i v maličkostech. Kdykoli ho chtěl mazaný a šikovný německý správce získat pro nějakou koupi, pokaždé nastrojil rozpočet tak, že zpočátku bylo třeba částky značně vyšší, ale po úvaze se zjistilo, že lze totéž provést levněji a přitom hned vydělat. Ale Vronskij se nedal ošálit. Vyslechl správce, vyptával se a souhlasil s ním jen tenkrát, když šlo o objednávku či zřízení skutečné novinky, v Rusku dosud neznámé, která by mohla vzbudit podiv. Kromě toho se odvažoval velkého vydání jen tehdy, když měl přebytečné peníze, a při každém takovém vydání zkoumal vše dopodrobna a trval na tom, aby za své peníze dostal nejlepší zboží. Z toho, jak své hospodářství vedl už od začátku, bylo tudíž jasné, že své jmění nerozházel, nýbrž rozmnožil.

V říjnu se konaly šlechtické volby v kašinské gubernii, kde ležely statky Vronského, Svijažského, Koznyšova, Oblonského a menší díl panství Levinova.

Tyto volby z mnoha důvodů i pro osobnosti, jež se jich účastnily, budily pozornost veřejnosti. Hodně se o nich mluvilo a konaly se rozsáhlé přípravy. Šlechtici, žijící v Moskvě, v Petrohradě a v cizině, kteří na volbách nikdy nebyli, k těmto volbám se sjeli. Vronskij už dávno slíbil Svijažskému, že na ně pojede.

Svijažskij, jenž často navštěvoval Vozdviženské, přijel před volbami pro Vronského.

Den předtím se Vronskij a Anna pro tuto zamýšlenou cestu málem pohádali. Bylo nejnudnější podzimní období, na venkově přímo zoufalé, a proto Vronskij, odhodlán k boji, oznámil Anně svůj odjezd stroze a chladně, jak s ní nikdy předtím nemluvil. Ale k jeho údivu přijala Anna tuto zprávu nadmíru klidně a jen se zeptala, kdy se vrátí. Pozorně se na ni podíval, neboť si neuměl její klid vysvětlit. V odpověď se usmála. Znal tuto její schopnost uzavřít se do sebe a věděl, že to dělá jen tehdy, když si v duchu něco předsevzala, aniž ho zasvětila do svých plánů. Bál se toho, ale tolik si přál vyvarovat se scény, že se zatvářil, jako by věřil, ba zčásti opravdu věřil, čemu by věřil tak rád – že je rozumná.

„Nebude se ti doufám stýskat?“

„Doufám,“ řekla Anna. „Včera mi přišla bedna knih od Gautiera. Ne, nebude se mi stýskat.“

Chce se vpravit do tohoto způsobu, tím lépe, pomyslil si, jinak už to bylo věčně stejné!

A tak ji nevyzval k upřímnému doznání a odjel k volbám. Bylo to v jejich spolužití poprvé, co se s ní rozloučil, aniž si všecko řekli. Zčásti ho to znepokojovalo, zčásti soudil, že je to lepší. Nejdřív tu bude, jako teď, něco nejasného, utajeného, ale pak si zvykne. Tak či onak jí mohu dát všechno, jenom ne svou mužskou nezávislost, říkal si.