IX

„Tak jakou máme maršrutu? Popiš nám to podrobně,“ řekl Oblonskij.

„Mám takovýhle plán: teď jedeme na Gvozděvo. Po této straně je bažina, kde se zdržují sluky, a za Gvozděvem se táhnou nádherné bažiny, kde jsou bekasiny a vyskytují se tam i sluky. Teď je horko a kvečeru – je to dvacet verst – dojedeme a uděláme si večerní hon. Přespíme, a zítra už půjdem do velkých bažin.“

„A cestou by nebylo nic?“

„Bylo. Ale to bychom se zdrželi a je horko. Jsou tu skvělá dvě místečka, ale sotva tam něco bude.“

Levin měl sám chuť se tam podívat, ale bylo to blízko domova a mohl ta místa kdykoli projít, a pak to bylo malé honbiště – tři lidé by neměli kde střílet. A proto si trošku zalhal, když říkal, že tam sotva něco bude. Když dojeli k malé bažině, chtěl Levin jet dál, ale zkušené lovecké oko Stěpana Arkaďjiče ihned postřehlo vyschlou bažinku, viditelnou z cesty.

„Nepůjdem tam?“ řekl a ukázal na bažinku.

„Levine, prosím vás! To bude ohromné!“ žadonil Váseňka Veslovskij a Levinovi nezbylo než svolit.

Jakmile zastavili, už se psi rozběhli o závod k bažině.

„Kraku! Lasko!“

Psi se vrátili.

„Ve třech bychom si překáželi. Zůstanu tady,“ řekl Levin. Doufal, že přijdou leda na čejky, které psi vyplašili. Houpavě poletovaly a žalostně pískaly.

„Ale ne, Levine, pojďte taky, půjdem společně!“ vybízel ho Veslovskij.

„Vážně, budem si překážet. Lasko, dolů! Lasko! Přece snad nepotřebujete druhého psa?“

Levin zůstal u bryčky a závistivě se díval na myslivce. Ti prošli celou bažinku. Kromě slípky a čejek, z nichž jednu střelil Váseňka, tam nic nebylo.

„Aspoň nemůžete říct, že jsem vám nepřál,“ řekl Levin. „Škoda času.“

„Ne, stejně je to veselé. Viděl jste?“ řekl Váseňka Veslovskij a s puškou a s čejkou v ruce nemotorně lezl na vůz. „Báječně jsem ji střelil, viďte? No, a kdy už to bude opravdu stát za to?“

Vtom sebou koně trhli, Levin se udeřil hlavou o hlaveň něčí pušky a třeskla rána. Rána vlastně vyšla předtím, ale tak se Levinovi zdálo. Váseňka Veslovskij totiž, když spouštěl kohoutek, stiskl spoušť a přidržoval druhý kohoutek. Náboj vletěl do země, aniž komu ublížil. Stěpan Arkaďjič zakroutil hlavou a vyčítavě se na Veslovského usmál. Avšak Levin neměl dost odvahy, aby ho pokáral. Za prvé by každá výčitka budila dojem, že byla vyvolána přestálým nebezpečím a boulí, která mu naskočila na čele. A za druhé byl Veslovskij nejdřív tak naivně zarmoucen a pak se tak dobrácky a nakažlivě smál celému tomu poplachu, že ani Levin se neubránil smíchu.

Když dojeli k druhé bažině, která byla dosti velká a vyžádala by si hodně času, přemlouval je Levin, aby nevystupovali. Ale Veslovskij ho zase uprosil. Poněvadž bažina byla úzká, Levin jako dobrý hostitel zase zůstal u povozů.

Sotva přišli, Krak je hned vedl k hrbolkům na bažině. Váseňka Veslovskij se za psem rozběhl první. A než tam došel Stěpan Arka­ďjič, už vytáhla sluka. Veslovskij ji chybil a sluka se snesla na neposečenou louku. Tato sluka byla ponechána Veslovskému. Krak ji opět našel, vystavil, Veslovskij ji střelil a vrátil se k vozům.

„Jděte teď vy a já zůstanu u koní,“ řekl.

Levina už popadla lovecká řevnivost. Odevzdal opratě Veslovskému a vydal se do bažiny.

Laska už dlouho žalostně kňučela a naříkala si na lidskou nespravedlnost, a teď se hnala kupředu rovnou k slibnému mechovišti, které Levin znal a kam Krak nepřišel.

„Proč ji nezadržíš?“ zavolal Stěpan Arkaďjič.

„Ona je nevyplaší,“ odpověděl Levin. Měl radost ze svého psa a pospíšil za ním.

Čím víc se Laska blížila k známým hrbolkům, tím vážněji si počínala při hledání. Maličký bahenní pták ji rozptýlil jen na okamžik. Opsala před mechoviskem kruh, začala opisovat druhý a najednou se zachvěla a strnula.

„Sem, Stivo!“ zvolal Levin a cítil, jak mu srdce začíná bušit prudčeji a jak náhle, jako by se v jeho napjatém sluchu otevřela nějaká zástrčka, pozbyly všechny zvuky míry vzdálenosti a zněly bez ladu a skladu, ale velice jasně. Slyšel kroky Oblonského, jež považoval za vzdálený koňský dusot, slyšel drolivý zvuk, když se ulomil kus hrbolku, na který šlápl, a domníval se, že slyší letět sluku. Také slyšel blízko za sebou nějaké čvachtání, ale nemohl si uvědomit, co to je.

Opatrně našlapoval a blížil se ke psu.

„Vpřed!“

Před psem nevytáhla sluka, nýbrž bekasina. Levin zalícil, ale v téže chvíli onen čvachtavý zvuk zesílil, přiblížil se a k němu se přidružil hlas Veslovského, který podivně hlasitě něco křičel. Levin viděl, že míří na bekasinu příliš dozadu, ale přece vystřelil.

Když se přesvědčil, že rána šla vedle, ohlédl se a spatřil, že bryčka už nestojí v úvoze, ale v bažině.

Veslovskij se chtěl podívat, jak budou střílet, zajel do bažiny a koně v ní uvázli.

„Kam ho čerti nosí!“ zahučel Levin a vrátil se k uvízlému povozu. „Proč jste sem jel?“ řekl Veslovskému suše, pak zavolal kočího a začal vyprošťovat koně.

Levin se zlobil, že mu zkazili ránu, že mu zavedli koně do bažiny a nejvíc proto, že ani Oblonskij, ani Veslovskij nepomohli jemu a kočímu vytáhnout a vypřáhnout koně, jelikož žádný z nich neměl ani potuchy, jak se zapřahá a vypřahá. Aniž odpověděl Váseňkovi jediným slovem na jeho ujišťování, že tu bylo docela sucho, Levin mlčky pracoval s kočím, aby koně vytáhli. Ale když se potom rozehřál prací a uviděl, jak horlivě a snaživě Veslovskij táhne bryčku za blatník, až jej dokonce ulomil, vyčítal si v duchu, že se k Veslovskému chová vlivem včerejší nálady příliš chladně, a hleděl obzvláštní vlídností odčinit své strohé jednání. Když se všecko uvedlo do pořádku a vozy vjely na cestu, dal Levin vybalit svačinu.

„Bon appétit – bonne consience! Ce poulet va tomber jusqu’au fond de mes bottes,“¹ uplatnil Váseňka francouzskou průpovídku, už zase rozveselen, když dojídal druhé kuře. „No, teď už máme všecky pohromy za sebou. Teď všecko půjde jako po másle. Ale já si musím za trest sednout na kozlík. Nemám pravdu? Co říkáte? Ne, ne, budu dělat vozataje. Uvidíte, jak vás dovezu!“ Nechtěl dát otěže z ruky, když ho Levin prosil, aby pustil kočího na kozlík. „Ne, musím pykat, a na kozlíku se mi sedí báječně.“ A už pobídl koně.

Levin se trochu bál, že koně ztrhá, zvlášť podsedního ryzáka, kterého neuměl držet. Ale dal se bezděky strhnout jeho veselím, poslouchal romance, jež Veslovskij na kozlíku zpíval celou cestu, anebo se díval, když vykládal a předváděl, jak se má po anglicku řídit čtyřspřeží. Takto, po svačině všichni v nejlepší míře, dojeli ke gvozděvské bažině.