X

Váseňka poháněl koně tak zčerstva, že přijeli k bažině příliš brzo, ještě když bylo vedro.

Když dojeli k pořádné bažině, hlavnímu cíli výpravy, uvažoval Levin mimoděk o tom, jak by se zbavil Váseňky, aby mohl nerušeně chodit sám. Stěpan Arkaďjič si asi přál totéž a Levin mu četl ve tváři starostlivost, jaká se vždy projevuje u pravého lovce před zahájením lovu, a pozoroval na něm i výraz jistého dobromyslného šibalství, které mu bylo vlastní.

„Jak tedy půjdeme? Vypadá to tu znamenitě, jak vidím, a jsou tu i jestřábi,“ řekl Oblonskij a ukázal na dva velké ptáky, kroužící nad ostřicí. „Kde jsou jestřábi, tam budou i sluky.“

„Tak poslyšte, pánové,“ začal Levin, poněkud zamračen si popotáhl boty a prohlížel zápalky u pušky. „Vidíte tam tu ostřici?“ Ukázal na ostrůvek temné zeleně uprostřed obrovské, zpola posečené mokré louky, která se prostírala na levém břehu řeky. „Bažina začíná tady, přímo před vámi, vidíte – tam, kde je víc zeleně. Odtud se táhne doprava, kde se pasou koně. Jsou tam kopečky a zdržují se tam sluky. A kolem té ostřice až tam k tomu olšoví a až ke mlýnu. Vidíš, tamhle, co je ta zátoka. To je nejlepší místo. Jednou jsem tam střelil sedmnáct bekasin. Rozejdeme se s dvěma psy na různé strany a tam u mlýna se sejdeme.“

„Tak kdo půjde doprava a kdo doleva?“ otázal se Stěpan Arkaďjič. „Vpravo je bažina širší, jděte tam vy dva a já půjdu doleva,“ řekl naoko ledabyle.

„Výborně! My uděláme větší trefu. Tak půjdem, půjdem!“ vpadl mu do řeči Váseňka.

Levinovi nezbylo než souhlasit, a tak se rozešli na různé strany.

Sotva vešli do mokřiny, oba psi najednou zavětřili a běželi k místu, kde byla rez. Levin znal u Lasky toto hledání, obezřelé a neurčité. Znal i místo a očekával, že tam bude hejno bekasin.

„Veslovskij, držte se vedle mne!“ úzkostlivě řekl druhovi, který se za ním čvachtal vodou. Po náhodném výstřelu na Kolpenské bažině se teď mimoděk zajímal, kam míří Váseňkova puška.

„Ne, já bych vám překážel, na mě nemyslete.“

Ale Levin chtěj nechtěj myslil a vzpomínal na Kittina slova, která mu řekla na rozloučenou: „Pozor, ať se tam nepostřílíte.“ Psi přicházeli blíž a blíž, vzájemně se míjeli, každý šel po své stopě. Levin čekal tak napjatě, že mlaskot vlastních podpatků, jak je vytahoval z rezavého bahna, mu zněl jako volání bekasiny, a tak se chápal pušky a svíral pažbu.

„Bác! Bác!“ prásklo mu do ucha. To Váseňka vystřelil do hejna kačen, které kroužily nad bažinou a v té chvíli letěly příliš daleko. Než se Levin nadál, pískla jedna bekasina, druhá, třetí, a ještě asi osm kusů se vzneslo jeden za druhým.

Stěpan Arkaďjič srazil jednu v okamžiku, kdy chtěla začít kličkovat, a bekasina padla do třasoviska jako kámen. Oblonskij zvolna zalícil na druhou, která ještě letěla nízko k ostřici, třeskla rána a bekasina spadla; bylo vidět, jak vyskakuje z posečené ostřice a tluče zdravým, vespod bílým křídlem.

Levinovi štěstí tolik nepřálo. Střelil po první bekasině příliš zblízka a chybil; zamířil na ni, když už stoupala vzhůru, ale vtom mu pod nohama vylétla ještě jedna, takže se ve zmatku minul podruhé.

Zatímco nabíjeli, vzlétla ještě jedna bekasina a Veslovskij, který už měl nabito, vypálil po vodě ještě dvě brokové rány. Stěpan Arkaďjič sebral své bekasiny a rozzářeně se podíval na Levina.

„Teď se rozejdeme,“ řekl, hvízdl na psa a s připravenou puškou, trochu napadaje na levou nohu, vykročil jedním směrem. Levin a Veslovskij šli směrem opačným.

Kdykoli se Levinovi nezdařily první rány, vždycky se zlobil a vzte­kal a pak celý den střílel špatně. Dnes to bylo stejné. Bekasin bylo velice mnoho. Před psy i lovcům pod nohama neustále vyletovaly bekasiny a Levin by byl mohl všecko napravit. Ale čím víc střílel, tím větší ostudu si dělal před Veslovským, který vesele pálil na dostřel i mimo dostřel, nic netrefil a nijak se tím netrápil. Levin se ukvapoval, byl netrpělivý, rozčiloval se čím dál víc a nakonec už skoro nedoufal, že něco trefí. I Laska to snad poznala. Hledala teď nějak líně a jaksi nechápavě a vyčítavě se ohlížela po lovcích. Rána stíhala ránu. Lovci byli zahaleni prachovým dýmem, ale ve velké, rozměrné síťce Levinovy lovecké brašny měli jen tři maličké, lehounké bekasiny. A to ještě jednu střelil Veslovskij a jedna byla společná. Mezitím se na druhé straně bažiny ozývaly sice ne časté, ale zato úspěšné (jak se zdálo Levinovi) rány, a téměř po každé z nich bylo slyšet Stěpana Arkaďjiče: „Kraku, aport!“

To Levina rozčilovalo ještě víc. Bekasiny ustavičně kroužily nad ostřicí. Čvachtání po zemi a kvorkání ve vzduchu se bez ustání ozývalo ze všech stran; bekasiny, prve vyplašené, brázdily vzduch a snášely se před lovce. Místo dvou jestřábů jich teď s křikem kroužilo nad bažinou na tucty.

Levin a Veslovskij přešli bažinu víc než do poloviny a dostali se k místu, kde byla kosná louka, rozdělená na dlouhé pruhy sahající k ostřici a vymezená prošlapanými cestičkami nebo pokosenými řádky. Většina dílců už byla posečena.

Ačkoli byla malá naděje, že by na neposečené louce našli tolik, co na posečené, slíbil Levin Oblonskému, že se sejdou, a proto šel se svým společníkem dále přes posečené i neposečené dílce.

„Hej, páni myslivci!“ zavolal na ně jeden z rolníků, kteří seděli u vozu, z něhož byli vypraženi koně. „Pojďte s náma obědvat! Dáme si kořalku!“

Levin se ohlédl.

„Jen pojď!“ zavolal veselý vousáč s červeným obličejem, zasvítil bílými zuby a pozdvihl zelenou láhev, která se třpytila v slunci.

„Co to říkají?“ ptal se Veslovskij.

„Zvou nás na vodku. Nejspíš si rozdělovali louku. Já bych se napil,“ řekl Levin ne bez postranního úmyslu, neboť doufal, že Veslovskij se dá zlákat vodkou a půjde k nim.

„A proč nás zvou?“

„Tak, baví se. Jen jděte za nimi, vážně. Bude vás to zajímat.“

„Allons, c’est curieux.“¹

„Jen jděte, ke mlýnu trefíte!“ zavolal Levin, a když se ohlédl, s uspokojením viděl, že Veslovskij, shrbený a klopýtající únavou, pušku v natažené ruce, se brodí přes bažinu k sedlákům.

„Pojď taky!“ volal sedlák na Levina. „Neboj se! Sníš si pirožek!“

Levin měl tisíc chutí napít se vodky a sníst krajíček chleba. Byl vyčerpán a cítil, jak plete nohama a s jakou námahou je vytahuje z třasoviska. Na okamžik zaváhal. Ale pes už zase vystavoval. A z Levina rázem spadla všechna únava a svižně kráčel po třasovisku k němu. Pod nohama mu vylétla bekasina. Levin vystřelil a složil ji, ale pes vystavoval ještě.

„Vem si!“ Před psem se vznesla další. Levin vypálil. Ale měl smůlu. Chybil, a když šel hledat střelenou bekasinu, nenašel ani tu. Prolezl ostřici křížem krážem, ale Laska mu nevěřila, že trefil, a když ji posílal hledat, dělala, že hledá, ale nehledala.

Ani bez Váseňky, kterému Levin vyčítal svůj nezdar, to nebylo lepší. I tady bylo hojně bekasin, ale Levin pořád a pořád střílel vedle.

Šikmé paprsky sluneční dosud pálily. Oděv, skrz naskrz propocený, se mu lepil na tělo. Levá bota, plná vody, byla těžká a čvachtala. Po tváři, špinavé od usazeného střelného prachu, se mu řinuly krůpěje potu.

V ústech měl hořko, do nosu mu čpěl prach a rezavá voda, v uších mu znělo neúnavné kvorkání bekasin. Hlavní se nemohl dotknout, jak byly rozpálené. Srdce mu prudce a přerývaně tlouklo, ruce se třásly rozčilením a znavené nohy klopýtaly a motaly se mezi hrbolky a třasoviskem. Ale pořád chodil a střílel. Opět se hanebně minul a nakonec mrštil puškou a kloboukem o zem.

„Ne, musím se trochu vzpamatovat!“ řekl si. Zdvihl pušku a klobouk, zavolal na Lasku a vybředl z bažiny. Když se octl na suché půdě, sedl si na hromádku hlíny, zul se, vylil z boty vodu, pak šel k bažině, napil se vody s příchutí rzi, navlhčil rozpálené hlavně a opláchl si obličej a ruce. Osvěžen se vracel k místu, kam se snesla bekasina, tentokrát s pevným úmyslem, že se nebude unáhlovat.

Chtěl zůstat klidný, ale bylo to stejné. Prst tiskl spoušť dříve, než vzal pernatce na mušku. Šlo to pořád hůř a hůř.

Měl v brašně jenom pět kusů, když vyšel z bažiny k olší, kde se měl setkat se Stěpanem Arkaďjičem.

Dříve než ho zahlédl, uviděl jeho psa. Krak vyrazil od vyvrácené olše, celý černý od smrdutého bahna, a vítězoslavně očichal Lasku. Za Krakem se ve stínu olší vynořila i urostlá postava Stěpana Arka­ďjiče. Šel k němu stále tak belhavě, celý rudý a zpocený, s rozepnutým límečkem.

„Tak co? Pálili jste o všecko pryč!“ řekl s veselým úsměvem.

„A co ty?“ otázal se Levin. Ale ani se nemusel ptát, poněvadž už viděl plnou brašnu.

„Ušlo to.“

Měl čtrnáct kusů.

„Znamenitá bažina. Tobě jistě překážel Veslovskij. Dva s jedním psem, to dost dobře nejde,“ řekl Oblonskij, aby oslabil svůj triumf.