XXXI

Ozvalo se zvonění, kolem přešli nějací mladí muži, ohyzdní a drzí. Chvátali, ale přitom dávali pozor, jaký budí dojem. Čekárnou přešel i Petr ve své livreji a botkách, s tupým živočišným obličejem, a přistoupil k Anně, aby ji doprovodil k vozu. Povykující muži ztichli, když šla kolem po nástupišti, a jeden cosi zašeptal druhému, jistěže nějakou ohavnost. Anna vystoupila na vysoké stupátko a usedla sama v kupé na pérované sedadlo, kdysi bílé, teď už zašpiněné. Kabela poskočila na pérách a zůstala ležet. Petr s pitomým úsměvem smekl u okna na rozloučenou svůj premovaný klobouk, drzý průvodčí přibouchl dvířka a otočil kličkou. Ohyzdná dáma s honzíkem (Anna si v duchu tu ženu svlékla a zhrozila se její šerednosti) a děvčátko, nepřirozeně se smějící, přeběhly podél vozu.

„Katěrina Andrejevna, ona má všecko u sebe, ma tante¹!“ volalo děvčátko.

I to děvče je zmrzačené a chová se jako komediantka, pomyslila si Anna. Aby nikoho neviděla, rychle vstala a posadila se k protějšímu oknu v prázdném voze. Ohyzdný špinavý chlap v čepici se štítkem, pod kterou čouhaly rozcuchané vlasy, přešel pod oknem, nakláněje se ke kolům vozu. Ten šeredný chlap byl Anně nějak povědomý. Vzpomněla si na svůj sen, rozechvělá strachem, poodešla k protějším dveřím. Průvodčí otevřel a vpustil dovnitř pána s dámou.

„Přejete si vystoupit?“

Anna neodpověděla. Průvodčí ani příchozí nezpozorovali hrůzu v jejím obličeji zakrytém závojem. Anna se vrátila do svého koutku a usedla. Manželská dvojice se posadila naproti. Pozorně, třeba nenápadně si prohlíželi Anniny šaty. Oba se jí hnusili. Muž se zeptal, zda dovolí, aby si zakouřil, patrně nikoli proto, aby kouřil, ale aby s ní mohl navázat rozhovor. Když dostal svolení, dal se s manželkou francouzsky do řeči o tom, že mu ani tolik nejde o kouření, jako má chuť si popovídat. Pitvořili se a mluvili hlouposti jen proto, aby je Anna slyšela. Jasně viděla, jak má jeden druhého až po krk a jak se nenávidí. Však takové ubohé zrůdy nemohly vzbudit než nenávist.

Ozvalo se druhé zvonění a hned po něm bylo slyšet, jak tahají zavazadla, nastal hluk, zazněl křik a smích. Anně bylo tak jasné, že nikdo nemá žádný důvod k radosti, až ji ten smích podráždil zrovna bolestivě a nejraději by si zacpala uši, aby jej neslyšela. Konečně zazvonili potřetí, ozvala se píšťala, hvizd lokomotivy, zařinčel řetěz a muž v kupé se pokřižoval. Stálo by za to se ho zeptat, co tím míní, řekla si Anna a zlobně na něho pohlédla. Dívala se přes dámu oknem na lidi, kteří byli vyprovodit cestující. Stáli na nástupišti a teď jako by ujížděli dozadu. Vůz, v kterém seděla Anna, se rytmicky otřásal na kolejích, přehnal se kolem nástupiště, kamenné zdi, kruhového návěstidla, kolem jiných vozů. Kola teď plynule, měkce a jemně zvonila o koleje, do okna vpadlo ostré večerní slunce a větřík si pohrával se záclonkou. Anna zapomněla na své sousedy v kupé, za houpavé, kolébavé jízdy vdechovala čerstvý vzduch a opět se zahloubala do svých myšlenek.

Kde to přestala? Už ví. Ano, že si nemůže vyvzpomenout situaci, za které by život nebyl mukou, že jsme všichni stvořeni k tomu, abychom se trápili, a že to všichni víme a všichni si vymýšlíme způsoby, jak bychom se oklamali. A když člověk vidí pravdu, co mu zbývá?

„Proto byl člověku dán rozum, aby se zbavil toho, co ho trápí,“ pravila dáma francouzsky, zřejmě spokojena se svou frází, a přitom dělala grimasy.

Ta slova byla Anně odpovědí na její myšlenku.

Zbavit se svého trápení, opakovala si. A když se podívala na červenolícího muže a hubenou ženu, poznala, že neduživá paní se považuje za nepochopenou ženu, že muž ji klame a utvrzuje ji v tomto názoru. Anna takřka viděla jejich příběh a všechna zákoutí jejich duší, na něž namířila světlo. Ale nic zajímavého tu nebylo a Anna pokračovala ve svých myšlenkách.

Ano, je to velké trápení a člověku byl dán rozum, aby se toho mohl zbavit. Tedy se ho musí zbavit. Proč neuhasit svíci, když už se člověk nemá nač dívat, když si oškliví všechno, co vidí? Ale jak? Proč ten průvodčí vyběhl na stupátko, proč tak křičí ti mladí páni tam v tom voze? Proč mluví, proč se smějí? Všecko je nepravda, všecko je lež, klam a zlo…!

Když vjel vlak do stanice, vystoupila Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim jako malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem přijela a co chtěla udělat. Vše, co se jí dřív zdálo možné, v té chvíli stěží chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch nestydatých lidí, kteří ji nenechávali na pokoji. Buď se k ní hnali nosiči a nabízeli své služby, nebo tu chodili mladí muži, dupající po prknech nástupiště, hlasitě se bavili a prohlíželi si ji, anebo zas se jí nevyhnuli lidé, kteří šli proti ní. Vzpomněla si, že chtěla jet dál, nebude-li zde mít odpověď. Proto zastavila jednoho z nosičů a zeptala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského.

„Hrabě Vronskij? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně Sorokinové a slečně dceři. A jak vypadá ten kočí?“

Zatímco Anna mluvila s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém kabátě s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí psaní. Otevřela je a srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla.

„Je mi velice líto, že mě lístek nezastihl. Vrátím se v deset hodin,“ nedbalým písmem psal Vronskij.

Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla.

„Dobře, tak jeď domů,“ tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslila si, ale hrozba neplatila jemu ani jí samé, nýbrž komusi neznámému, kdo jí působil muka. Vykročila po nástupišti ven ze stanice.

Dvě služky, které se procházely po nástupišti, se za ní ohlédly a uvažovaly nahlas o její toaletě. „Pravé,“ poznamenaly o krajkách, jež měla Anna na sobě. Mladí muži ji nenechávali na pokoji. Zase ji minuli, dívali se jí do obličeje a se smíchem něco pokřikovali nepřirozeným hlasem.

Přednosta stanice, který šel kolem ní, se zeptal, zda pojede dál. Malý prodavač kvasu z ní oka nespustil. Bože, kam půjde? Šla po nástupišti dál a dál. Na konci nástupiště zůstala stát. Dámy a děti, jež byly naproti pánovi v brýlích a hlasitě se smály a hovořily, umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila krok a ustoupila k okraji nástupiště. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se zdálo, že zase jede.

A vtom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou pochopila, co má dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od čerpadla ke kolejím a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová kola prvního vozu, zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními koly i okamžik, kdy bude ten střed proti ní.

Tam! Hleděla do stínu vozu, na písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam, právě doprostřed, a potrestá ho a zbaví se všech i sebe.

Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul. Musela čekat na další vůz. Zmocnil se jí pocit, jaký mívala, když se při koupání chystala vejít do vody, a udělala si křížek. Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý řetěz dětských dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala, náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol druhého vozu, který se blížil. A přesně ve chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde to je? Co dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět; ale cosi obrovského, neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. „Panebože, odpusť mi všecko!“ hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček cosi mumlal a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu, bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí vše, co předtím bylo obestřeno tmou, zapraskala, začala skomírat a zhasla navždy.