VIII

Když Levin vstal od stolu, cítil, jak se mu v chůzi klátí ruce zvlášť pravidelně a lehce. Šel s Gaginem prostornými místnostmi ke kulečníkové síni. Ve velkém sále potkal tchána.

„Tak co? Jakpak se ti líbí náš chrám zahálky?“ řekl kníže a vzal ho pod paží. „Pojď se projít.“

„Chtěl jsem to tady beztak obejít a všecko si prohlédnout. Je to zajímavé.“

„Jistě, tebe to může zajímat. Ale já už mám jiné zájmy. Díváš se tady na ty dědky,“ ukázal kníže na shrbeného člena s převislým rtem, který šel proti nim a sotva vlekl nohy v měkkých botách, „a myslíš si, že už se jako chomečkové narodili.“

„Jak to, chomečkové?“

„Vidíš, ani neznáš tenhle název. To je náš klubovní termín. Když je někdo sešlý věkem, je jak chomeček. A našinec jezdí léta do klubu, až se z něho stane chomeček. Ano, tobě je to k smíchu, ale našinec už kouká, aby se mezi nimi taky neoctl. Znáš knížete Čečenského?“ otázal se kníže a Levin mu viděl na očích, že chce vyprávět něco pro zasmání.

„Ne, neznám.“

„Jakpak ne! Přece ten známý kníže Čečenskij. No, to máš konečně jedno. Věčně hraje kulečník. Ještě před nějakými třemi lety nepatřil k chomečkům a dělal hrdinu. A jiným přitom říkal chomečkové. Ale jednou ti přijede a náš portýr Vasilij… znáš ho? Ten tlustý, je samá švanda. No, a kníže Čečenskij se ho ptá: ‚Tak co, Vasiliji, kdo tu všecko je? Jsou tu chomečkové?‘ A Vasilij na to: ‚Vy jste prosím třetí.‘ Ba, hochu, je to tak!“

Za řeči zdravil Levin známé, které potkával, a takto prošel s knížetem všecky pokoje: velký pokoj, kde už byly připraveny stolky a stálí partneři hráli o menší částky; odpočívárnu, kde se hrály šachy a kde seděl Sergej Ivanovič a s někým rozprávěl; kulečníkovou síň, kde se v rohu utvořila kolem pohovky veselá společnost se šampaňským, ke které se přidružil Gagin; nahlédli i do „inferna“, kde se kolem jednoho stolku, za kterým už seděl Jašvin, tlačilo mnoho kibiců. Co možná tiše vstoupili do temné čítárny, kde pod zastíněnými lampami seděl mladý muž zlostného vzezření, který si bral jeden časopis za druhým, a plešatý generál pohroužený do čtení. Šli se podívat i do pokoje, kterému kníže říkal inteligentní pokoj. Tři pánové zde vášnivě debatovali o nejnovějších politických událostech.

„Račte, Jasnosti, všecko je připraveno,“ řekl knížeti jeden ze spoluhráčů, a kníže odešel. Levin zůstal ještě chvilku sedět a poslouchal. Ale pak si vzpomněl na všecky řeči z dnešního dopoledne a najednou ho přepadla strašlivá nuda. Rychle vstal a šel hledat Oblonského a Turovcyna, s kterými byla zábava.

Turovcyn seděl se džbánkem v kulečníkové síni na vysoké pohovce a Oblonskij rozmlouval s Vronským u dveří v odlehlém koutě.

„Ne snad, že by jí bylo smutno, ale nejistota, to neurčité postavení,“ slyšel Levin a chtěl pospíšit odtud, ale Stěpan Arkaďjič ho zavolal.

„Levine!“ řekl a Levin postřehl, že Stěpan Arkaďjič sice neslzí, ale přece má oči zarosené jako vždy, když se napil anebo byl dojat. Dnes tu bylo obojí. „Levine, nechoď pryč,“ řekl a pevně mu stiskl loket a zřejmě ho nehodlal ani zanic pustit.

„To je můj upřímný, snad nejlepší přítel,“ obrátil se k Vronskému. „A tys mi taky ještě bližší a mám tě ještě radši. A já chci a vím, že musíte být kamarádi, protože jste oba dobří lidé.“

„To abychom si dali hubičku,“ dobromyslně zažertoval Vronskij a podal Levinovi ruku.

Levin se podávané ruky rychle chopil a pevně ji stiskl.

„Jsem moc a moc rád,“ řekl přitom.

„Sklepníku, láhev šampaňského,“ zavolal Stěpan Arkaďjič.

„Jsem taky velice rád,“ pravil Vronskij.

Ale jakkoli si to přál Stěpan Arkaďjič i oni dva, neměli si co říci a oba to cítili.

„Víš, že on se nezná s Annou?“ řekl Stěpan Arkaďjič Vronskému. „Rozhodně jí ho chci přivést. Pojeďme, Levine!“

„Opravdu?“ řekl Vronskij. „Bude mít radost. Jel bych hned domů,“ dodal, „ale Jašvin mi dělá starosti a chci tu zůstat, dokud neskončí.“

„Copak, je to zlé?“

„Pořád prohrává a jenom já ho dokážu udržet na uzdě.“

„Nezahrajem si pyramidku? Budeš hrát, Levine? Výborně,“ řekl Oblonskij. „Postav pyramidku,“ obrátil se k markérovi.

„Už to je,“ odpověděl markér, který už rozestavil koule do troj­úhelníku a z dlouhé chvíle si koulel červenou.

Po hře si Vronskij a Levin přisedli ke Gaginovu stolu a Levin začal na návrh Stěpana Arkaďjiče sázet na esa. Vronskij střídavě seděl u stolu, obklopen známými, kteří za ním ustavičně přicházeli, a chodil se dívat do inferna na Jašvina. Levin si příjemně odpočíval po dopolední duševní únavě. Měl radost, že jeho nevraživost k Vronskému zmizela, a dojem klidu, dobrého tónu a uspokojení v něm stále zůstával.

Když byla partie dohrána, vzal Stěpan Arkaďjič Levina pod paží.

„Tak pojedem k Anně. Hned teď, co říkáš? Je doma. Už dávno jsem jí slíbil, že tě přivedu. Chystal ses někam večer?“

„Ani ne. Slíbil jsem Svijažskému, že přijdu do Zemědělské společnosti. Snad bychom mohli jet,“ řekl Levin.

„Výborně, pojedem! Běž se podívat, jestli tu mám vůz,“ obrátil se Oblonskij k číšníkovi.

Levin šel ke stolu, zaplatil prosázených čtyřicet rublů, ve dveřích zapravil útratu, kterou měl stařičký číšník záhadným způsobem přesně spočítanou, a podivně se rozháněje rukama, ubíral se přes všechny sály k východu.