XV

„A víš, Kosťo, s kým Sergej Ivanovič jel?“ řekla Dolly, když podělila děti okurkami a medem. „S Vronským! Jede do Srbska.“

„A k tomu ne sám, ale veze celou škadronu na vlastní útraty!“ dodal Katavasov.

„To je celý on,“ řekl Levin. „Ale copak ještě pořád odjíždějí dobrovolníci?“ zeptal se a podíval se na Sergeje Ivanoviče.

Sergej Ivanovič neodpovídal a tupým nožem opatrně vyndával ze šálku, v kterém šikmo ležela bílá plástev, ještě živou včelu, uvízlou v rozteklém medu.

„A jak! Měl byste vidět, co se včera dělo na nádraží,“ řekl Katavasov, chroupající okurku.

„Ale jak tomu má člověk vlastně rozumět? Vysvětlete mi proboha, Sergeji Ivanoviči, kam jedou všichni ti dobrovolníci?“ zeptal se starý kníže. Zřejmě pokračoval v rozhovoru, který začal, ještě než přišel Levin.

„Proti Turkům,“ odpověděl Sergej Ivanovič s klidným úsměvem. Konečně vyprostil včelu bezmocně hýbající nožkama a celou černou od medu a sundal ji z nože na tuhý osikový list.

„Ale kdo vyhlásil Turkům válku? Ivan Ivanovič Ragozov, hraběnka Lydie Ivanovna a madame Stahlová?“

„Nikdo válku nevyhlásil, ale mají soucit s utrpením bližních a chtějí jim pomoci,“ řekl Sergej Ivanovič.

„Ale kníže nemluví o pomoci,“ přidal se Levin k tchánovi, „nýbrž o válce. Kníže říká, že soukromé osoby se nesmějí účastnit války bez svolení vlády.“

„Kosťo, podívej, včela! Vážně nás poštípou!“ řekla Dolly, když odháněla vosu.

„Ale to není včela, je to vosa,“ pravil Levin.

„Prosím, prosím, jaká je tedy vaše teorie?“ s úsměvem řekl Katavasov Levinovi, aby ho vyzval k debatě. „Proč nemají soukromé osoby právo?“

„Moje teorie je taková: za prvé je válka něco tak zvířeckého, ukrutného a hrozného, že žádný člověk, neřku-li křesťan, si nemůže osobně vzít na svědomí vyhlášení války. Může to udělat jen vláda, která je k tomu povolána, když byla k válce dohnána nutností. Za druhé, a to jak z vědeckých hledisek, tak podle zdravého rozumu, se občané ve státních záležitostech, a zvlášť jde-li o válku, zříkají osobní vůle.“

Sergej Ivanovič a Katavasov měli už námitky pohotově a spustili oba najednou.

„V tom to právě vězí, holenku, že se mohou stát případy, kdy vláda neplní vůli občanů, a pak společnost svou vůli uplatňuje,“ řekl Katavasov.

Ale Sergej Ivanovič s tou námitkou patrně nesouhlasil. Při Katavasovových slovech se zamračil a potom řekl něco jiného:

„Neměl bys otázku stavět takto. Tady nejde o vyhlášení války, ale prostě o projev lidského, křesťanského cítění. Pokrevní bratři, lidé stejné víry, jsou zabíjeni. No, dejme tomu, že ani ne pokrevní bratři, ne lidé stejné víry, ale prostě děti, ženy a starci. Cit se bouří a Rusové spěchají na pomoc, aby těm hrůzám učinili přítrž. Představ si, že bys šel po ulici a viděl bys, jak opilci tlučou ženu nebo děcko. Myslím, že by ses neptal, zda byla, či nebyla tomu člověku vyhlášena válka, ale skočil bys po něm a bránil bys toho, komu ublížil.“

„Ale nikoho bych nezabil,“ řekl Levin.

„Ba ne, zabil bys.“

„Nevím. Kdybych něco takového viděl, podlehl bych bezprostřednímu citu. Ale nemohu nic říct předem. A takový bezprostřední cit, který by byl vyvolán útiskem Slovanů, neexistuje ani nemůže existovat.“

„Pro tebe snad neexistuje. Ale u jiných lidí je,“ řekl Sergej Ivanovič a nelibě se zamračil. „Mezi lidem je živá tradice, ústní podání o pravoslavných lidech, kteří úpí pod jhem bezbožných mohamedánů. Lid se dověděl o utrpení svých bratří a přihlásil se o slovo.“

„Snad,“ vyhýbavě řekl Levin, „ale já to nepozoruju. Jsem taky lid a nic takového necítím.“

„Já zrovna tak,“ ozval se kníže. „Byl jsem v cizině, četl jsem noviny a upřímně řečeno jsem – ještě než nastaly hrůzné bulharské události – pořád nemohl pochopit, proč si všichni Rusové tak najednou zamilovali bratry Slovany a já k nim žádnou lásku necítím. Moc mě to mrzelo, myslil jsem si, že jsem nestvůra anebo že na mne tak působí Karlovy Vary. Ale když jsem přijel domů, brzo jsem se uklidnil. Vidím, že i kromě mne se najdou lidé, kteří se zajímají jen o Rusko, a ne o slovanské bratry. Třeba Konstantin.“

„Osobní názory tady nerozhodují,“ řekl Sergej Ivanovič, „na osobních názorech pramálo záleží, když celé Rusko, všechen lid vyjádřil svou vůli.“

„Ale promiňte mi. Já to nepozoruju. Lid o tom nemá ani potuchy,“ řekl kníže.

„Ne, papá… Jak to že ne? A co v neděli v kostele?“ namítla Dolly, která naslouchala rozmluvě. „Půjč mi prosím tě ručník,“ obrátila se k starému včelaři, jenž usměvavě pozoroval děti. „Rozhodně není možné, že by žádný…“

„Ale co vlastně bylo v neděli v kostele? Kněz měl nařízeno, aby to přednesl. Přednesl to. Vůbec tomu nerozuměli, vzdychali jako při kterémkoli kázání,“ pokračoval kníže. „Pak se jim řeklo, že se v kostele bude vybírat na bohulibý účel, tak každý vyndal tu svou kopejku a věnoval ji. Ale nač – sami nevědí.“

„Lid nemůže nevědět. Mezi lidem vždy existuje povědomí vlastních osudů, a to se mu ozřejmuje v takových chvílích, jaké prožíváme nyní,“ tvrdil Koznyšov a díval se na starého včelaře.

Krásný stařec s černým prošedivělým vousem a hustými stříbrnými vlasy stál nehybně, v ruce misku s medem, laskavě a klidně shlížel ze své výše na panstvo a zřejmě ničemu nerozuměl ani nechtěl rozumět.

„To je pravda,“ poznamenal ke slovům Sergeje Ivanoviče a významně potřásl hlavou.

„Zeptejte se třeba jeho. Nic neví a neláme si hlavu,“ řekl Levin. „Slyšel jsi něco o vojně, Michajlyči?“ obrátil se k němu. „Jak to onehdy čet v kostele? Co si o tom myslíš? Máme bojovat za křesťany?“

„Co bych si myslel? Car Alexandr Nikolajevič to uvážil za nás a uváží taky všecko ostatní. On to musí vědět líp. Nemám ještě donést chleba? Ještě tady kloučkovi?“ obrátil se k Darje Alexandrovně a ukázal na Gríšu, který dojídal kůrku.

„Nemusím se ptát,“ řekl Sergej Ivanovič. „Viděli jsme a vidíme sta a sta lidí, kteří opouštějí všecko, aby mohli sloužit spravedlivé věci, přicházejí ze všech končin Ruska a přímo a jasně vyslovují svůj názor a oč jim jde. Přinášejí svůj groš anebo jdou sami a přímo říkají proč. Co to tedy znamená?“

„Znamená to, podle mého,“ užuž se začal rozčilovat Levin, „že v osmdesátimiliónovém národě se vždycky najdou ne stovky, jako je tomu nyní, ale desetitisíce lidí, kteří pozbyli společenského postavení, ztřeštěnců, kteří se vždycky rádi dají k Pugačovově bandě, půjdou do Chivy, do Srbska…“

„Říkám ti, žádné stovky, žádní ztřeštěnci, ale nejlepší představitelé lidu!“ řekl Sergej Ivanovič tak podrážděně, jako by hájil svůj poslední majetek. „A co sbírky? Tady už přímo všechen lid vyjadřuje svou vůli.“

„To slovo ‚lid‘ je tak neurčité,“ řekl Levin. „Okresní písaři, učitelé a mezi rolníky jeden z tisíce, ti možná vědí, oč jde. Ale ostatních osmdesát miliónů, stejně jako Michajlyč, nejenže nevyjadřuje svou vůli, ale ani nemají nejmenší ponětí, v čem by měli svou vůli vyjadřovat. Jaké tedy máme právo tvrdit, že je to vůle lidu?“