XXIV

„Tím spíš tedy musíš uspořádat své poměry, pokud to jde,“ řekla Dolly.

„Ano, pokud to jde,“ řekla Anna pojednou docela jiným hlasem, tiše a smutně.

„Copak není možný rozvod? Slyšela jsem, že tvůj muž svoluje.“

„Dolly! O tom bych nerada mluvila.“

„No dobře, tak nebudem,“ honem ji chlácholila Darja Alexandrovna, když zahlédla v její tváři utrpení. „Jenom vidím, že se na všecko díváš příliš černě.“

„Já? Vůbec ne. Jsem ohromně veselá a spokojená. Viděla jsi, že mám úspěchy u mužů. Veslovskij…“

„Ano, abych pravdu řekla, chování Veslovského se mi nelíbilo,“ pravila Darja Alexandrovna, aby obrátila řeč jinam.

„Ale co tě nemá! Alexeje to trošku lechtá a nic víc. Ale Váseňka je hošík a mám ho docela v moci. Víš, otočila jsem si ho kolem prstu. Je jako tvůj Gríša… Dolly!“ náhle začala o něčem jiném. „Říkáš, že se na všecko dívám černě. Ty bys to mohla těžko pochopit. Je to příliš hrozné. Snažím se vůbec nedívat.“

„Ale já myslím, že bys měla. Měla bys udělat všecko, co je možné.“

„Ale co je možné? Nic. Říkáš, že bychom se s Alexejem měli vzít a že na to nemyslím. Nemyslím na to!“ opakovala a tvář jí zaplavila červeň. Vstala, vypjala ňadra, těžce vzdychla a začala přecházet svým lehkým krokem sem a tam po pokoji a jen občas zůstala stát. „Že nemyslím? Nemine dne ani hodiny, abych na to nemyslila a zároveň si nevyčítala, že na to myslím… protože takové myšlenky by člověka přivedly k šílenství. K šílenství,“ opakovala. „Když na to myslím, nemohu pak usnout bez morfia. No dobře. Mluvme klidně. Prý se mám dát rozvést. On mi to především nepovolí. On je teď pod vlivem hraběnky Lydie Ivanovny.“

Darja Alexandrovna, sedící zpříma na židli, s trpitelskou a soucitnou tváří sledovala přecházející Annu a otáčela za ní hlavu.

„Musíš se pokusit,“ řekla tiše.

„Dejme tomu, že se pokusím. Co to znamená?“ Anna zřejmě vyslovila myšlenku stokrát zváženou a naučenou nazpaměť. „To znamená, že já, která ho nenávidím, ale přesto si uvědomuju svou vinu – a pokládám ho za velkomyslného – já se mám ponížit a psát mu… No, dejme tomu že se přemohu a udělám to. Buď dostanu urážlivou odpověď, anebo svolení. Dobře, dostala bych svolení…“ Anna byla v té chvíli na opačném konci pokoje. Zastavila se tam a něco dělala se záclonou na okně. „Dostala bych svolení, ale co… syn? Vždyť oni mi ho nedají. Vždyť bude vyrůstat u otce, kterého jsem opustila, a bude mnou opovrhovat. Pochop, že miluju dvě bytosti, obě snad stejně, ale obě víc než sebe – Serjožu a Alexeje.“

Zamířila doprostřed pokoje a stoupla si před Dolly. Tiskla si ruce na prsa a její postava se v bílém hávu zdála zvlášť velká a široká. Sklonila hlavu a úkosem hleděla lesklýma vlahýma očima na maličkou, hubenou Dolly, tak žalostnou ve spravované jupičce a nočním čepečku a celou se chvějící vzrušením.

„Jen ty dvě bytosti miluju a přitom jedna vylučuje druhou. Nemohu mít oba, a to jediné potřebuju. A když tohle není, na ničem už nezáleží. Všecko je mi jedno, úplně. Nějak to už dopadne, a proto o tom nemohu mluvit, nerada o tom mluvím. A tak mi nic nevyčítej a neodsuzuj mě. Ty si ve své čistotě neumíš představit, jak trpím.“

Šla k Dolly, sedla si k ní, vzala ji za ruku a provinileji pohlédla do obličeje.

„Co si myslíš? Co si o mně myslíš? Nepohrdej mnou. Nezasloužím si pohrdání. Jsem vlastně nešťastná. Jestli je někdo nešťastný, pak jsem to já,“ vypravila ze sebe, odvrátila se a dala se do pláče.

Když Dolly zůstala sama, pomodlila se a ulehla na lože. Bylo jí Anny z celého srdce líto, dokud s ní hovořila; ale teď se nedokázala přimět, aby na ni myslila. Hlavou jí táhly vzpomínky na domov a na děti, vzpomínky plné zvláštního kouzla a jasu. Ten svět jí byl nyní tak milý a drahý, že zanic nechtěla strávit další den mimo něj a pevně si umínila, že zítra odjede.

Mezitím se Anna vrátila do svého budoáru. Vzala si sklenku, nakapala do ní několik kapek léku, jehož hlavní složku tvořilo morfium, vypila jej, chvíli seděla nehybně, a potom s uklidněnou a veselou myslí zamířila do ložnice.

Když tam vešla, Vronskij se na ni pozorně zadíval. Hledal na ní stopy rozmluvy, kterou – jak věděl – jistě měla s Dolly, když zůstala u ní v pokoji tak dlouho. Ale v jejím výrazu, vzrušeném i zdrženlivém a cosi tajícím, nenalezl nic než krásu, na kterou už sice byl zvyklý, ale která ho stále ještě upoutávala, nic než vědomí této krásy a touhu, aby na něho působila. Nechtěl se jí ptát, o čem mluvily, ale doufal, že sama něco řekne. Ale řekla pouze:

„Jsem ráda, že se ti Dolly líbí. Že ano?“

„Vždyť já ji přece dávno znám. Myslím, že je velice hodná, mais excessivement terre-à-terre¹. Ale stejně jsem moc rád, že přijela.“

Vzal Annu za ruku a zpytavě jí pohlédl do očí.

Rozuměla jeho pohledu jinak, a proto se na něho usmála.

Příští ráno se Darja Alexandrovna chystala k odjezdu, třebaže ji hostitelé přemlouvali, aby zůstala. Levinův kočí ve svém obnošeném kabátě a klobouku skoro poštovském, v kolesce se spravovanými blatníky a s koňmi různé barvy, zasmušilý a rázný, vjel na příjezd sypaný pískem.

Loučení s princeznou Varvarou a s pány bylo Darje Alexandrovně nepříjemné. Už po jediném dni jasně cítila, stejně jako její hostitelé, že se k sobě nehodí a že bude lépe se nescházet. Jen Anně bylo smutno. Věděla, že nyní, když Dolly odjede, nikdo už neoživí v její duši city, které se v ní rozbouřily při tomto shledání. Bylo bolestné ty city jitřit, ale přesto věděla, že je to nejlepší část její duše a že tato část její duše kvapem zarůstá v životě, jaký vede.

Jakmile se Darja Alexandrovna octla v polích, měla příjemný pocit úlevy a byla by se sloužících ráda zeptala, jak se jim u Vronského líbilo, když kočí Filip začal sám:

„Boháči, to zas jsou, ale dali nám všeho všudy tři mírky ovsa. Než bylo ráno, koně všecko sežrali. Co s třema mírkama? To je jen tak pro chuť. V hospodě oves dneska stojí pětačtyrycet kopejek. Však u nás, když někdo přijede, dostanou koně, kolik sežerou.“

„Lakomý pán,“ přisvědčil kancelista.

„No, a líbili se ti jeho koně?“ zeptala se Darja Alexandrovna.

„Koně – to je bez řečí. A taky strava byla dobrá. Ale tak vám mi přišlo nějak smutno, Darjo Alexandrovno, nevím, co vy,“ řekl a otočil se k ní hezkým, dobromyslným obličejem.

„Však mně taky. Co myslíš, dojedem kvečeru?“

„Musíme dojet.“

Když se Darja Alexandrovna vrátila domů a shledala, že jsou všichni zdrávi a nějak zvlášť milí, vykládala velice živě o svém výletu, o vlídném přijetí, kterého se jí dostalo, o přepychu a vytříbeném způsobu života u Vronských i o jejich zábavách, a nedovolila nikomu, aby proti nim řekl byť jediné slovo.

„Člověk musí znát Annu a Vronského – a toho jsem teď líp poznala –, aby si uvědomil, jak jsou milí a dojemní,“ říkala teď zcela upřímně, když zapomněla na nejasný pocit nespokojenosti a stísněnosti, který tam zakoušela.