XXII

Anna se vrátila o chvíli později, a když se setkala s Dolly, pozorně jí pohlédla do očí, jako by se tázala, o čem s Vronským mluvili. Ale nahlas se nezeptala.

„Už asi bude čas k obědu,“ řekla. „Ještě jsme se ani neužily. Těším se, že si večer všecko vynahradíme. Teď se musím jít převléknout. Ty asi taky. Všichni jsme se na té stavbě umazali.“

Dolly odešla do svého pokoje a bylo jí do smíchu. Neměla se do čeho převléknout, poněvadž své nejlepší šaty si už vzala. Ale aby nějak ukázala, že se k obědu připravila, dala si od komorné vykartáčovat šaty, vyměnila si manžety a mašli a vzala si na hlavu krajkový šátek.

„Víc jsem nemohla udělat,“ s úsměvem řekla Anně, která k ní přišla už ve třetích, opět nesmírně jednoduchých šatech.

„Ano, my jsme tu velice přepjatí,“ řekla Anna, jako by se omlouvala za svou eleganci. „Alexej má z tvé návštěvy radost, jakou mívá málokdy z něčeho. Je do tebe úplně zamilovaný,“ dodala.

Před obědem neměly kdy na nějaké řeči. V salóně už nalezly princeznu Varvaru a pány v černých kabátech. Architekt měl frak. Vronskij představil návštěvě lékaře a správce. S architektem ji seznámil už v nemocnici.

Tlustý majordomus, svítící kulatým vyholeným obličejem i naškrobenou bílou vázankou, ohlásil, že jídlo je připraveno, a dámy se zvedly. Vronskij požádal Svijažského, aby uvedl Annu ke stolu, a sám přistoupil k Dolly. Veslovskij nabídl rámě princezně Varvaře dříve než Tuškevič, takže Tuškevič, správce a lékař šli sami.

Oběd, jídelna, nádobí, obsluha, víno a pokrmy nejenže odpovídaly všeobecnému tónu moderního přepychu v domě, ale byly snad ještě přepychovější a modernější než všecko ostatní. Darja Alexandrovna pozorovala ten přepych, který jí byl něčím novým, a jako hospodyně, jež vede domácnost (třebaže nepočítala, že by něco z toho mohla uplatnit ve vlastní domácnosti, neboť takový přepych byl pro její způsob života nedostupný), bezděčně postihovala jednotlivé detaily a v duchu si kladla otázku, kdo a jak to všecko pořídil. Váseňka Veslovskij, její muž i Svijažskij a mnoho lidí, které znala, nikdy o tom nepřemýšleli a věřili na slovo tomu, co každý pořádný hostitel hledí vnuknout hostům, že totiž vše, co má tak krásně zařízeno, mu nedalo nejmenší práci a přišlo samo od sebe. Ale Darja Alexandrovna věděla, že bez práce není ani kaše k snídani pro děti, že tedy uspořádání tak složitému a skvělému jistě někdo věnoval zvýšenou pozornost. A z pohledu Alexeje Vronského, kterým přelétl stůl, z toho, jak dal znamení majordomovi i jak Darju Alexandrovnu vybídl, aby si vybrala buď studenou rybí, nebo normální polévku, poznala, že vše se děje a udržuje péčí samého pána domu. Anna se na tom asi podílela sotva víc než například Veslovskij. Ona, Svijažskij, princezna a Veslovskij, všichni zde byli hosty, kteří vesele užívali všeho, co pro ně bylo připraveno.

Anna se projevovala jako hostitelka jen v tom, že řídila zábavu u stolu. A tuto zábavu pro hostitelku velice obtížnou při malém počtu osob, s lidmi ze světa zcela jiného, jako byli správce a architekt, kteří se snažili nepropadat uprostřed nezvyklého přepychu trémě a nedokázali se dlouho účastnit společné debaty, tuto obtížnou zábavu řídila Anna se svým vrozeným taktem a nenuceností, ba požitkem, jak Darja Alexandrovna pozorovala.

Přišla řeč na to, jak Tuškevič a Veslovskij jezdili sami na loďce, a Tuškevič se pustil do vyprávění o posledních závodech v petrohradském jachtklubu. Ale Anna se už při první přestávce obrátila k architektovi, aby ho vytrhla z jeho mlčení.

„Nikolaj Ivanyč byl překvapen,“ pravila o Svijažském, „jak vyrostla nová stavba od té doby, co tu byl naposled. Ale já sama tam chodím denně a denně se divím, jak to jde rychle.“

„S Jeho Milostí se dobře pracuje,“ usmál se architekt (byl to uctivý a klidný muž, vědomý si vlastní důstojnosti). „To není, jako když má člověk co dělat s gubernskými úřady. Kde by se popsaly stohy papíru, tam stačí říct hraběti pár slov, pohovoříme si a je to odbyto.“

„Americké způsoby,“ s úsměvem poznamenal Svijažskij.

„Baže, tam se staví racionálně…“

Rozmluva zabočila na zneužívání úřední moci ve Spojených státech, ale Anna ihned zavedla řeč jinam, aby přiměla zamlklého správce k rozhovoru.

„Už jsi někdy viděla žací stroje?“ obrátila se k Darje Alexandrovně. „Zrovna jsme se na ně byli podívat, jak jsme tě potkali. Viděla jsem je prvně.“

„A jak vlastně fungují?“ ptala se Dolly.

„Docela jako nůžky. Deska a spousta malých nůžek. Takhle.“

Anna uchopila do krásných bílých rukou plných prstenů nůž a vidličku a znázorňovala žací stroj. Zřejmě viděla, že z jejího výkladu nikdo nic nepochopí. Ale věděla, že mluví příjemně a že má krásné ruce, a proto pokračovala ve výkladu.

„Spíš jako perořízky,“ laškovně řekl Vronskij, který z ní nespustil oči. Anna se usmála sotva patrně, ale neodpověděla.

„Viďte, Karle Fjodoryči, že vypadají jako nůžky?“ otočila se ke správci.

„O ja,“ odpověděl Němec. „Es ist ein ganz einfaches Ding.“¹ A začal vysvětlovat zařízení stroje.

„Škoda že taky neváže. Viděl jsem na výstavě ve Vídni stroj, který váže drátem,“ přerušil ho Svijažskij. „Ten by byl výhodnější.“

„Přijde na to. Cena drátu by se musela připočítat.“ A Němec, vytržen ze svého mlčení, se obrátil k Vronskému. „To se dá vypočítat, Milosti.“ Užuž sahal do kapsy, kde měl tužku a notýsek, do kterého si pořád psal výpočty. Ale uvědomil si, že sedí u oběda, zpozoroval chladný pohled Vronského a přemohl se. „Zu kompliziert, macht zu viel práce,“² uzavřel.

„Keine práce – keine koláče,“³ dobíral si Němce Váseňka Veslovskij. „J’adore l’allemand,“⁴ se svým nezbytným úsměvem se obrátil k Anně.

„Cessez,“⁵ napomenula ho s žertovnou přísností.

„Doufali jsme, že vás najdeme na poli, Vasiliji Semjonyči,“ oslovila lékaře, muže chorobného vzhledu, „byl jste tam?“

„Byl, jenže jsem prchl,“ chmurně zažertoval lékař.

„To jste si udělal pěknou procházku.“

„Velkolepou!“

„A jak se daří stařence? Doufám, že to není tyfus?“

„Tyfus snad ne, ale v kondici zrovna není.“

„Chudák!“ pravila Anna, a když takto prokázala povinnou úctu zaměstnancům, obrátila se ke své společnosti.

„Ale podle vašeho výkladu by se dal stroj přece jenom těžko zhotovit, Anno Arkaďjevno,“ vtipkoval Svijažskij.

„Ne, pročpak?“ ohradila se Anna s úsměvem, který pravil, že dobře ví, že v jejím výkladu o zařízení stroje bylo cosi milého, co neušlo ani Svijažskému. Ten nový rys mladistvé koketérie Dolly nemile překvapil.

„Zato v architektuře má Anna Arkaďjevna pozoruhodné znalosti,“ ozval se Tuškevič.

„Zajisté, slyšel jsem včera, jak Anna Arkaďjevna říkala: glajcha, sokl,“ pravil Veslovskij. „Říkám to správně?“

„Není na tom nic pozoruhodného, když člověk tolik vidí a slyší,“ řekla Anna. „Ale vy asi ani nevíte, z čeho se dělají domy?“

Darja Alexandrovna viděla, že se Anně nelíbí laškovný tón, panující mezi ní a Veslovským, ale přitom do něho bezděčně upadá.

Vronskij přitom jednal docela jinak než Levin. Zřejmě nepřikládal Váseňkovým tlachům pražádný význam, naopak ho k těm šprýmům podněcoval.

„Tak nám řekněte, Veslovskij, čím se spojuje zdivo?“

„Ovšemže cementem.“

„Výborně! A co je to cement?“

„To je takové vápno… Nebo ne, taková malta,“ řekl Veslovskij a vyvolal tím všeobecný smích.

Jen lékař, architekt a správce se ponořili do chmurného mlčení, ale jinak hovor mezi stolovníky neumlkal, klouzal po povrchu nebo se tu a tam něčeho chytil a ťal někoho do živého. Jedna věc ťala do živého Darju Alexandrovnu, a ta se tak rozhorlila, až zrudla, a teprve dodatečně vzpomínala, zda neřekla něco zbytečného a nepříjemného. Svijažskij si postěžoval na Levinovy podivné názory, že stroje jsou ruskému zemědělství jen na škodu.

„Nemám potěšení znát toho pana Levina,“ ušklíbl se Vronskij, „ale asi nikdy neviděl ty stroje, které odsuzuje. A pokud je i viděl a zkoušel, tedy asi jen ledabyle, a nebyly to stroje z ciziny, ale nějaké ruské. Jak si potom může utvořit názor?“

„Celkem turecký názor,“ s úsměvem se obrátil Veslovskij k Anně.

„Neumím hájit jeho názory,“ řekla Darja Alexandrovna a prudce se zarděla, „ale mohu říct, že je to velice vzdělaný člověk, a kdyby tu byl, uměl by vám odpovědět, ale já neumím.“

„Mám ho moc rád a jsme velcí přátelé,“ s dobromyslným úsměvem pravil Svijažskij. „Ale je s prominutím trochu potřeštěný. Tvrdí například, že samospráva i smírčí soudy jsou zbytečné, a odmítá jakoukoli účast.“

„To už je naše ruská netečnost,“ odpověděl Vronskij a nalil si z karafy ledovou vodu do úzkého poháru na dlouhé nožce, „neuznávat povinnosti, jež nám ukládají naše práva, a tudíž tyto povinnosti popírat.“

„Neznám člověka, který by přísněji dbal na své povinnosti,“ řekla Darja Alexandrovna podrážděná jeho povýšeným tónem.

„Já naopak,“ pokračoval Vronskij, jehož ta debata jaksi zasáhla na citlivém místě, „já naopak, jak mě tu vidíte, jsem velice vděčen za čest, která mi byla prokázána díky tady Nikolajovi Ivanyči (ukázal na Svijažského), když jsem byl zvolen čestným smírčím soudcem. Myslím, že má povinnost jezdit na shromáždění smírčích soudců a projednávat sedlákův spor o koně je stejně důležitá jako všecko ostatní, co mohu vykonat. A budu si pokládat za čest, budu-li zvolen členem městské rady. Jen tak se mohu odvděčit za výhody, kterých užívám jako velkostatkář. Bohužel mnozí nechápou, jak významná úloha ve státě přísluší velkostatkářům.“

Darja Alexandrovna měla zvláštní pocit, když slyšela, jak klidně vykládá Vronskij doma u stolu své názory, přesvědčen, že má pravdu. Vzpomněla si, jak Levin, mající mínění opačné, je ve svých názorech doma u stolu stejně rozhodný. Ale měla Levina ráda, a proto byla při něm.

„Můžeme tedy s vámi počítat, hrabě, na příštím shromáždění?“ řekl Svijažskij. „Ale musíte jet dříve, abyste osmého už byl tam. Nepoctíte mě svou návštěvou?“

„Ale já poněkud souhlasím s tvým švagrem,“ poznamenala Anna. „Ovšem ne tak jako on,“ dodala s úsměvem. „Obávám se, že poslední dobou se u nás vyskytlo příliš mnoho těch veřejných povinností. Dřív jsme měli takovou spoustu úředníků, že pro každou záležitost musel být úředník, a teď zas je to samý veřejný činitel. Alexej je tady šest měsíců a už je členem asi pěti nebo šesti různých veřejných institucí. Je kurátorem, soudcem, členem rady, porotcem, členem nějaké komise pro koně nebo jak. Když to tak půjde dál, pohltí to všechen jeho čas. A já se obávám, že při takovém množství těchto funkcí je to pouhá forma. V kolika institucích jste členem, Nikolaji Ivanyči?“ obrátila se ke Svijažskému. „Je jich tuším přes dvacet?“

Anna mluvila žertem, ale v jejím tónu bylo znát podrážděnost. Darja Alexandrovna, bedlivě pozorující Annu a Vronského, si toho hned všimla. Všimla si také, že Vronskij při tomto rozhovoru ihned nasadil vážný a urputný výraz. Když si pak Dolly všimla, že princezna Varvara honem zavádí řeč na petrohradské známé, jen aby se mluvilo o něčem jiném, a vzpomněla si na vše, co Vronskij v parku ne zcela k věci vykládal o své činnosti, pochopila, že s tímto problémem veřejné činnosti souvisí jakási osobní rozepře mezi Annou a Vronským.

Oběd, víno, obsluha – vše bylo velice pěkné, jenže to všecko bylo takové, jak to Darja Alexandrovna vídávala na slavnostních obědech a plesech, kterým už odvykla, a mělo stejně neosobní a upjatý ráz; a ve všední den, k tomu v uzavřené společnosti, to na ni zapůsobilo nelibým dojmem.

Po obědě seděli chvíli na terase. Potom šli hrát tenis. Hráči se rozdělili na dvě skupiny a na kroketovém hřišti, pečlivě urovnaném a upěchovaném, se rozestavili po obou stranách natažené sítě s pozlacenými tyčemi. Darja Alexandrovna zkusila hrát, ale dlouho nemohla pochopit pravidla hry, a když je pochopila, byla už tak unavená, že si sedla k princezně Varvaře a jenom se dívala na hráče. Její partner Tuškevič rovněž nechal hry; ale ostatní v ní ještě dlouho pokračovali. Svijažskij a Vronskij hráli oba velice pěkně a brali hru vážně. Bystře sledovali pohyb míče, neukvapovali se ani neotáleli, mrštně běželi k němu, čekali, až odskočí od země, přesně a jistě jej odráželi raketou přes síť. Veslovskij hrál hůř než ostatní. Příliš se rozčiloval, ale zato svým veselím bavil všecky hráče. Jeho smích a volání se ozývalo bez přestání. Stejně jako ostatní pánové odložil se svolením dam kabát a jeho hezký statný zjev v bílých rukávech košile, s červeným zpoceným obličejem i jeho prudké pohyby se zrovna vrývaly do paměti.

Když Darja Alexandrovna ulehla té noci ke spánku, stačilo, aby zavřela oči, a už před sebou viděla Váseňku Veslovského, pobíhajícího po kroketovém hřišti.

Ale ze hry jí nebylo nijak veselo. Nelíbilo se jí, jak přitom Anna a Veslovskij stále laškovali, nelíbila se jí ta všeobecná křečovitost dospělých, když sami, v nepřítomnosti dětí hráli dětskou hru. Ale aby nezkazila náladu ostatním a přitom si nějak zkrátila čas, po odpočinku se znova připojila ke hře a tvářila se, že je jí veselo. Celý ten den si připadala jako na jevišti, kde hraje s lepšími herci, než je sama, takže její špatná hra všecko kazí.

Přijela s úmyslem zdržet se dva dny, když se jí tu bude líbit. Ale už odpoledne při tenisu si řekla, že odjede zítra. Tíživé mateřské starosti, k nimž pojala cestou takovou nenávist, jevily se jí po tom dni, kdy jich byla zbavena, ve světle docela jiném a volaly ji k sobě.

Když po večerním čaji a noční projížďce na loďce přišla Darja Alexandrovna sama do svého pokoje, svlékla si šaty a usedla, aby si na noc rozčesala řídké vlasy, cítila nesmírnou úlevu.

Skoro jí bylo nepříjemné pomyšlení, že teď Anna přijde za ní. Byla by raději zůstala sama se svými myšlenkami.