XXIV

„Bavil ses dobře?“ otázala se Anna, když ho s provinilou a smířlivou tváří šla přivítat.

„Jako vždycky,“ odpověděl. Stačilo mu, aby se na ni podíval, a už věděl, že má jednu ze svých dobrých nálad. Uvykl už těm zvratům a dnes byl obzvlášť rád, protože byl také v nejlepším rozmaru.

„Co to vidím! Výborně!“ řekl a ukázal na kufry v předsíni.

„Ano, musíme jet. Byla jsem se projet a venku bylo tak krásně, že jsem zatoužila po venkově. Přece tě tu nic nedrží?“

„Nic jiného si nepřeju. Hned přijdu a domluvíme se, jen co se převléknu. Řekni, ať přinesou čaj.“

A odešel do svého pokoje.

Bylo cosi urážlivého v tom, že řekl „výborně“, jako se to říká dítěti, když přestane trucovat, a ještě urážlivější byl protiklad mezi jejím provinilým a jeho sebejistým tónem; na okamžik cítila, jak se v ní vzmáhá touha utkat se; ale přemohla se, potlačila ji a uvítala Vronského stejně vesele.

Když přišel, vyprávěla mu – zčásti opakujíc připravená slova –, jak strávila den a jaké má plány s odjezdem.

„Víš, skoro jsem dostala náhlé vnuknutí,“ říkala. „Proč bych měla čekat na rozvod tady? Nejde to zrovna tak dobře venku? Už nemohu čekat. Nechci na nic spoléhat, nechci o rozvodu slyšet. Řekla jsem si, že už to nebude mít vliv na můj život. Souhlasíš s tím?“

„Ano, ovšem!“ pravil a s obavou jí pohlédl do vzrušené tváře.

„A co jste tam dělali, kdo tam všecko byl?“ řekla po chvíli mlčení.

Vronskij jí vyjmenoval hosty.

„Oběd byl znamenitý, i veslařské závody a všecko bylo docela roztomilé, jenže v Moskvě se neobejdou bez směšnosti. Přišla tam nějaká dáma, učitelka plavání u švédské královny, a předváděla své umění.“

„Cože? Plavala?“ podivila se Anna a zamračila se.

„V jakémsi červeném koupacím úboru, stará a šeredná. Tak kdy pojedeme?“

„Co je to za hloupé nápady? A plave snad nějakým zvláštním způsobem?“ řekla Anna, neodpovídajíc na jeho otázku.

„Vůbec nic zvláštního. Říkám ti, bylo to hrozně hloupé. A kdy asi chceš jet?“

Anna pohodila hlavou, jako by chtěla zaplašit nepříjemnou myšlenku.

„Kdy? Inu, čím dřív, tím líp. Do zítřka bychom to nestihli. Pozítří.“

„Ano… Ne, počkej. Pozítří je neděle, to musím k mamá,“ řekl Vronskij v rozpacích; jakmile se zmínil o matce, už na sobě pocítil upřený podezíravý pohled. Jeho rozpaky ji utvrdily v podezření. Prudce se zarděla a odsedla si. Teď už se Anně nevynořila v mysli učitelka švédské královny, nýbrž princezna Sorokinová, která bydlila na statku poblíž Moskvy u hraběnky Vronské.

„Nemohl bys jet zítra?“ řekla.

„Ale to nejde! Nestačím zítra obstarat plné moci a peníze pro tu záležitost, kvůli které tam jedu,“ odpověděl Vronskij.

„Když tak, tedy nepojedeme vůbec.“

„Ale pročpak?“

„Já později nepojedu. Buď v pondělí, nebo nikdy!“

„Ale proč?“ skoro s údivem řekl Vronskij. „Vždyť tohle nemá žádný smysl!“

„Pro tebe to nemá žádný smysl, protože ti na mně vůbec nezáleží. Nechceš pochopit, jak žiju. Jediné, co mě tu těšilo, byla Hana. Ty říkáš, že je to přetvářka. Přece jsi včera říkal, že nemám ráda dceru, ale dělám, jako bych měla ráda tu Angličanku, a že je to nenormální. Ráda bych věděla, jaký život tady může být pro mě normální!“

Na okamžik se vzpamatovala a zhrozila se, že zradila své předsevzetí. Ale třebaže věděla, že se řítí do zkázy, neuměla se ovládnout, musela mu ukázat, že není v právu, nemohla se mu podrobit.

„Nikdy jsem to neřekl. Říkal jsem, že nemám pro tu nenadálou lásku pochopení.“

„Proč nemluvíš pravdu, když se tolik chlubíš svou přímočarostí?“

„Nikdy se nechlubím a nikdy nemluvím nepravdu,“ řekl tiše, přemáhaje propukající hněv. „Velká škoda, že nemáš úctu…“

„Úctu si lidé vymyslili, aby maskovali prázdnotu tam, kde by měla být láska. A jestli mě už nemiluješ, bylo by lepší a poctivější, kdybys mi to řekl.“

„Ne, to už je nesnesitelné!“ vykřikl Vronskij a vstal. Stoupl si před ni a zvolna promluvil: „Proč zkoušíš mou trpělivost?“ Jeho výraz pravil, že by mohl říci ještě mnoho jiného, ale ovládá se. „Má své meze.“

„Co tím chcete říct?“ vykřikla Anna a s hrůzou pozorovala zjevný výraz nenávisti, který měl v celém obličeji a zvláště v krutých výhrůžných očích.

„Chci říct…,“ začal, ale zarazil se. „Jsem nucen se zeptat, co ode mě vlastně chcete.“

„Co mohu chtít? Mohu nejvýš chtít, abyste mě neopustil, jak máte v úmyslu,“ řekla, když si domyslila vše, co nedopověděl. „Ale to nechci, to je vedlejší. Chci lásku, ale tu nemám. Je tedy konec všemu!“ Zamířila ke dveřím.

„Počkej! Počkej!“ zvolal Vronskij, stále s obočím svraštěným, ale přece ji chytil za ruku. „Oč jde? Řekl jsem, že musíme odjezd odložit o tři dni, tys mi na to řekla, že lžu, že jsem nepoctivý člověk.“

„Ano, a opakuji, že člověk, který mi vyčítá, že pro mne všecko obětoval,“ řekla vzpomínajíc na slova, která padla v minulé hádce, „je ještě horší než nepoctivý člověk – je to člověk bez srdce.“

„Ne, každá trpělivost má své meze!“ vykřikl a rychle pustil její ruku.

Nenávidí mě, to je jasné, pomyslila si a mlčky, aniž se ohlédla, vyšla nejistým krokem z pokoje.

Miluje jinou ženu, to je ještě jasnější, říkala si, když vcházela do svého pokoje. Chci lásku, ale tu nemám. Je tedy všemu konec, opakovala si slova, jež předtím vyřkla, a musím všecko ukončit.

„Ale jak?“ ptala se v duchu a usedla do křesla před zrcadlem.

V hlavě se jí rojily nesčetné myšlenky. Přemýšlela, kam teď půjde – zda k tetě, u které byla na vychování, k Dolly, anebo zda prostě odjede sama do ciziny, uvažovala, co on teď dělá sám ve svém pokoji, zda došlo k úplné roztržce, anebo je ještě možné smíření, co teď o ní řeknou všichni bývalí známí v Petrohradě, co tomu řekne Alexej Alexandrovič; a ještě ji napadlo mnoho jiných myšlenek, co bude teď po rozchodu, ale neoddávala se těm myšlenkám cele. V její duši tkvěla jakási nejasná myšlenka, která ji jediná zajímala, ale Anna si ji nemohla plně uvědomit. Když si ještě jednou vzpomněla na Alexeje Alexandroviče, připomněla si i svou nemoc po porodu a pocit, který ji tenkrát pronásledoval. „Proč jsem neumřela?“ vzpomněla si na svá tehdejší slova a na tehdejší pocity. A náhle pochopila, co se děje v její duši. Ano, to byla ona myšlenka, která jediná řešila vše. Ano, zemřít!

„Hanbu a potupu Alexeje Alexandroviče a Serjožovu i její vlastní hroznou pohanu – všecko smyje smrt. Zemřít – a on bude pykat, bude litovat, milovat, bude pro ni trpět.“ Seděla v křesle se strnulým útrpným úsměvem, litovala sama sebe, sundávala si a zase navlékala prsteny na levou ruku a živě, všemožně si představovala, jak mu bude po její smrti.

Blížící se kroky, jeho kroky, ji vyrušily. Předstírala, že si hledí svých prstenů, a ani se k němu neotočila.

Přistoupil k ní, vzal ji za ruku a řekl tiše:

„Anno, pojedeme zítra, jestli chceš. Jsem se vším srozuměn.“

Anna mlčela.

„Copak?“ zeptal se.

„Ty víš sám,“ řekla a v té chvíli už jí síly vypověděly a propukla v pláč.

„Opusť mě, vyžeň mě!“ říkala mezi vzlyky. „Zítra odjedu… Udělám ještě víc. Co jsem? Zkažená žena. Kámen na tvém krku. Nechci tě mučit, nechci! Osvobodím tě. Ty mě nemiluješ, miluješ jinou!“

Vronskij ji zapřísahal, aby se uklidnila, a ujišťoval ji, že nemá ani nejmizivější důvod k žárlivosti, že ji nikdy nepřestal a nepřestane milovat, že ji miluje víc než dříve.

„Anno, proč takhle trápíš sebe i mne?“ říkal a líbal jí ruce. Ve tváři se mu teď zračila něha a Anně se zdálo, že slyší z jeho hlasu pláč a cítí na ruce krůpěje slz. A bezmezná Annina žárlivost se v mžiku proměnila v bezmeznou, vášnivou něhu. Objímala ho, pokrývala mu polibky hlavu, šíji, ruce.