XV

Nedávno se vrátili z Moskvy a těšili se ze své samoty. Levin seděl v pánském pokoji u psacího stolu a psal. Kitty si dnes zase vzala tmavofialové šaty, které nosila první dny po svatbě a které pro něho byly zvlášť památné a byly mu zvlášť milé. Seděla na pohovce, na starodávné kožené pohovce, která odjakživa stála v pokoji za Levinova děda i otce, a vyšívala. Levin přemýšlel a psal, ale stále si přitom radostně uvědomoval její přítomnost. Práce v hospodářství a na knize, v níž měly být vyloženy základy nového způsobu hospodaření, nezanechal. Kdysi mu ta práce a myšlenky připadaly nepatrné a nicotné ve srovnání s temnotou, která obestřela celý jeho život. A dnes mu zase připadaly bezvýznamné a nepatrné ve srovnání s nadcházejícím životem, který byl zaplaven oslnivým jasem štěstí. Pokračoval ve svém zaměstnání, ale cítil nyní, že těžiště jeho pozornosti se přesunulo jinam, a že proto se dívá na věc naprosto jinak, správněji. Dříve ho práce měla zachránit před životem. Dříve cítil, že bez té práce by byl jeho život chmurný. Dnes však své zaměstnání nezbytně potřeboval k tomu, aby život nebyl příliš jednotvárně slunný. Když se opět pustil do psaní, když si znova přečetl, co měl napsáno, s potěšením shledal, že věc stojí za to, aby se jí zabýval. Byla to věc nová a užitečná. Leckterý z jeho dřívějších názorů se mu teď zdál přemrštěný a extrémní, ale zároveň si doplnil leckterou mezeru, když si osvěžil v paměti celou věc. Nyní psal novou kapitolu o příčinách nepříznivého stavu zemědělství v Rusku. Dokazoval, že bída v Rusku nepochází jen z nerovnoměrného rozdělení pozemkového vlastnictví a chybného zaměření, ale že k tomu přispěla i vnější civilizace, v poslední době Rusku neorganicky naroubovaná, zvláště pak dopravní spoje, železnice, které přivodily koncentraci obyvatelstva v městech, zvýšený přepych, a tím na úkor zemědělství i rozvoj tovární výroby a úvěrového hospodářství, nezbytně provázeného burzovními spekulacemi. Soudil, že za normálního rozvoje národního bohatství nastávají všechny ty jevy, teprve když už bylo na zemědělství vynaloženo značné úsilí, když už má náležité, nebo alespoň přesně vymezené podmínky; že bohatství celé země má vzrůstat rovnoměrně a především tak, aby jiná odvětví nepředstihovala zemědělství; že v souladu s daným stavem zemědělství mají být i příslušné dopravní spoje; že dráhy, vzniklé nikoli z hospodářské, nýbrž z politické nutnosti, byly při našem nerovnoměrném využití půdy předčasné, a že místo aby zemědělství pomáhaly, jak se očekávalo, zemědělství předstihly, způsobily rozvoj průmyslu a úvěrového hospodářství, a tím rozvoj zemědělství zabrzdily; a stejně jako jednostranný a předčasný vývoj orgánu v těle živočicha by zabránil jeho celkovému vývoji, tak úvěrové hospodářství, dopravní spoje a rozmach tovární výroby, což je bezesporu nezbytné v Evropě, kde se to děje v pravý čas – to vše u nás v Rusku rozvoji národního bohatství jen uškodilo, poněvadž byl odsunut do pozadí nejpalčivější, naléhavý problém zemědělský.

Zatímco Levin psal, přemýšlela Kitty o tom, jak nuceně pozorný byl její muž k mladému knížeti Čarskému, který se jí neomaleně dvořil v předvečer odjezdu. Vždyť on žárlí, myslila si. Bože, bože! Je tak milý a hloupý. On žárlí! Kdyby věděl, že všichni pro ni znamenají asi tolik, co kuchař Petr. A se zvláštním vlastnickým pocitem se dívala na mužův zátylek a červenou šíji. Je sice škoda vytrhovat ho z práce (však mu ta práce neuteče!), ale musí se mu podívat do obličeje. Zdalipak vycítí, že se na něho dívá? Ať se otočí… No tak! A Kitty doširoka otevřela oči, aby zvýšila účinnost pohledu.

„Ano, vysávají všechny síly a dodávají falešného lesku,“ zamumlal a odložil pero. Cítil, že Kitty se na něho usmívá, a otočil se.

„Copak?“ zeptal se s úsměvem a vstal.

Otočil se!

„Nic, jenom jsem chtěla, aby ses otočil.“ Dívala se na něho a snažila se uhádnout, zda se nezlobí, že ho vyrušila.

„Nám je přece spolu tak hezky! Totiž mně,“ řekl a rozzářen úsměvem štěstí šel k ní.

„Mně je úžasně hezky! Nikam už nepojedu, zvlášť ne do Moskvy.“

„A nač jsi myslila?“

„Já? Myslila jsem… Ne, ne, běž psát, nerozptyluj se,“ řekla a našpulila rty, „a já tady musím prostřihnout tyhle dírky, víš?“ Vzala nůžky a dala se do vystřihování.

„Ne, řekni mi, na co jsi myslila?“ naléhal. Přisedl si k ní a sledoval kruhovitý pohyb nůžtiček.

„Ach tak, nač jsem myslila? Myslila jsem na Moskvu a na tvůj krk.“

„Jak to, že zrovna mě potkalo takové štěstí? To ani není normální. Je to příliš krásné,“ řekl a políbil jí ruku.

„U mne je to naopak, čím krásnější, tím mi to připadá normálnější.“

„Ty máš copánek,“ řekl a jemně jí pootočil hlavu. „Copánek, tadyhle. Ne, ne, musíme pracovat.“

Z práce už sešlo, a když přišel Kuzma ohlásit, že je prostřeno k čaji, uskočili od sebe jako dva provinilci dopadení při činu.

„Už jsou tu z města?“ ptal se Levin Kuzmy.

„Zrovínka přijeli, skládají věci.“

„Hleď, ať brzo přijdeš,“ řekla na odchodu Kitty Levinovi, „nebo si přečtu dopisy bez tebe. A pak budem hrát na čtyři ruce.“

Když Levin osaměl, uklidil si sešity do nové mapy¹, kterou mu koupila Kitty, a pak si umyl ruce v novém umyvadle s elegantními novými potřebami, které se tu rovněž objevily s jejím příchodem. Levin se usmíval svým myšlenkám a zároveň nad nimi tázavě kroutil hlavou. Skoro ho trápily výčitky svědomí. V jeho dnešním životě bylo něco zahanbujícího, zhýčkaného, kapuánského, jak tomu říkal. Takhle se nedá žít, přemýšlel. Už to budou hnedle tři měsíce a já skoro nic nedělám. Dnes jsem se vlastně poprvé dal vážně do práce, a jak to dopadlo? Sotva jsem začal, hned jsem toho nechal. I své denní zaměstnání jsem téměř zanedbal. Ani po hospodářství skoro nechodím. Buď se mi od ní nechce, nebo zas vidím, že by jí bylo smutno. A to jsem si myslíval, že za svobodna je život jen tak všelijaký, že to ani neplatí, a teprve po svatbě začíná to pravé. Ale teď brzo utečou tři měsíce a já jsem ještě nikdy nemrhal časem v takové zahálce a tak zbůhdarma. Ne, tohle nejde, musím už začít. Ona za to ovšem nemůže. Nemohu jí nic vyčítat. Sám jsem měl mít pevnější vůli, měl jsem si uhájit svou mužskou nezávislost. Ale takhle bych si na to mohl zvyknout a ještě tomu naučit i ji… Ona ovšem za nic nemůže, říkal si.

Ale nespokojený člověk se těžko ubrání, aby nedělal výčitky někomu jinému, zpravidla bytosti nejbližší; pak jí vyčítá to, co v něm budí nespokojenost. A Levinovi táhly hlavou nejasné myšlenky, že ona snad za nic nemůže (nemohla mít vinu na ničem), ale že za všecko může její výchova, příliš povrchní a lehkomyslná („s tím pitomcem Čarským: vím, že ho chtěla odkázat do mezí, ale nedovedla to“). Ovšemže, kromě zájmu o domácnost (ten má), kromě parády a kromě anglického vyšívání vážnější zájmy nemá. Nezajímá se o jeho práci, o hospodářství ani o rolníky ani o hudbu, v které je dosti zběhlá, ani o četbu. Nic nedělá a přitom je úplně spokojená. Levin to v duchu odsuzoval a ještě nechápal, že Kitty se připravuje k období činnosti, jež jí nastane, až bude ženou svého muže a paní domu zároveň, až bude v jiném stavu, bude kojit děti a vychovávat je. Nepomyslil na to, že Kitty vše instinktivně cítí, a připravuje-li se k té strašné dřině, nevyčítá si chvilky bezstarostnosti a šťastné lásky, kterých užívá dnes, dokud si vesele staví své budoucí hnízdečko.