XIII

Člověk si zvykne na všecko, zvlášť když vidí, že celé okolí žije stejně jako on. Před třemi měsíci by Levin nebyl uvěřil, že by mohl klidně usnout za takových okolností jako nyní; že by dokázal vést bezúčelný, nesmyslný život, ke všemu nad poměry, opíjet se (jinak nemohl nazvat to, co se dělo v klubu), navazovat nejapné přátelské vztahy s člověkem, do něhož kdysi byla zamilovaná jeho manželka, učinit ještě nejapnější návštěvu ženě, kterou nebylo lze nazvat jinak než beznadějně ztracenou, propadnout kouzlu té ženy a zarmoutit manželku – a za všech těch okolností klidně usnout. Ale únavou, po bezesné noci a vypitém víně usnul pevně a klidně.

V pět hodin vrzly dveře, jak je kdosi otevřel, a to Levina vzbudilo. Vyskočil a rozhlédl se. Kitty vedle něho na posteli nebyla. Ale za přepážkou se míhalo světlo a Levin slyšel její kroky.

„Co je? Co je?“ řekl rozespale. „Kitty! Co je?“

„Nic,“ odpověděla a se svíčkou v ruce se vracela zpátky. „Nebylo mi dobře,“ řekla s úsměvem, zvlášť milým a významným.

„Copak? Už to přišlo?“ vypravil ze sebe ustrašeně. „Musíme vzkázat pro doktora.“ A začal se chvatně oblékat.

„Ale ne, ne,“ s úsměvem ho zadržela rukou. „Asi to nic nebude. Jenom mi bylo trošku špatně. Ale už to přešlo.“

Šla k posteli, zhasla svíčku, ulehla a ztichla. Ačkoli mu byl podezřelý její tichý, jako zadržovaný dech a zejména výraz zvláštní něhy a vzrušení, s jakým mu řekla „nic“, když se vracela k lůžku, přece se mu chtělo tolik spát, že rázem usnul. Teprve později si připomněl, jak tiše oddychovala, a uvědomil si, co všecko se dělo v její drahé, milé duši ve chvíli, kdy v očekávání největší události v životě ženy nehybně ležela vedle něho.

V sedm hodin ho vzbudil dotek její ruky, kterou ucítil na rameni, a tichý šepot. Asi se v ní svářil dvojí pocit – lítost, že ho budí, a přání popovídat si s ním.

„Kosťo, nelekej se. Nic to není. Ale myslím… Mělo by se vzkázat pro Lizavetu Petrovnu.“

Svíce opět hořela. Kitty seděla na posteli a v ruce měla pletení, kterým se v posledních dnech zabývala.

„Prosím tě, nelekej se, nic to není. Vůbec se nebojím,“ řekla, když uviděla jeho zděšený obličej, a přitiskla si jeho ruku k ňadrům, potom ke rtům.

Rychle vyskočil, docela bez sebe, oka z ní nespustil, oblékl si župan a zůstal stát a přitom se pořád díval na ni. Měl by už jít, ale nemohl se odtrhnout od jejího pohledu. Miloval její tvář, znal každičký její výraz, její pohled jako nikdo, ale ještě nikdy ji neviděl takto. Jak hanebný a hrozný si vůči ní připadal, když si vzpomněl, jak byla včera roztrpčená, jak ostře to cítil právě teď! Zruměnělá tvář, lemovaná hebkými vlasy, které vyklouzly zpod nočního čepečku, jí zářila radostí a odhodláním.

Ačkoli v celé Kittině povaze bylo tak málo nepřirozených, konvenčních rysů, Levin přece žasl nad vším, co se mu nyní odhalovalo, když všecky roušky náhle spadly a sama podstata duše jí vyzařovala z očí. A v té prostotě a otevřenosti ji viděl ještě zřetelněji, poznával tu milovanou bytost ještě lépe. Usměvavě se na něho dívala; ale vtom škubla obočím, vztyčila hlavu, rychle k němu přistoupila, vzala ho za ruku a přitiskla se k němu celým tělem, ovívajíc ho horkým dechem. Trpěla, a jako by se mu němě svěřovala se svými útrapami. A v první chvíli si ze zvyku pomyslil, že je to jeho vina. Ale v jejím pohledu byla něha, která pravila, že mu nic nevyčítá, naopak ho pro ty útrapy miluje. „Kdo je tím vinen, ne-li já?“ pomyslil si bezděčně, pátraje po původci jejích útrap, aby ho ztrestal; ale žádný viník tu nebyl. Žena trpěla, stěžovala si a přitom jásala nad svými útrapami, těšila se z nich a milovala je. Viděl, že se v její duši děje něco krásného, ale co, to nedokázal pochopit. Bylo to nad jeho chápání.

„Poslala jsem pro mamá. A ty honem jeď pro Lizavetu Petrovnu… Kosťo…! Už nic, už to přešlo.“

Poodešla a zazvonila.

„Tak teď můžeš jít, jde sem Páša. Je mi dobře.“

A Levin s údivem spatřil, jak si vzala pletení, které si přinesla v noci, a znova se do něho pustila.

Když Levin jedněmi dveřmi vycházel, zaslechl, jak druhými vchází služebná. Zůstal stát u dveří a slyšel, jak Kitty dává služce podrobné rozkazy a sama s ní přetahuje postel.

Oblékl se, a zatímco zapřahali, poněvadž na drožkáře ještě bylo brzy, zase vletěl do ložnice, a to nikoli po špičkách, ale na křídlech, jak se mu zdálo. Dvě děvčata v ložnici cosi horlivě stěhovala. Kitty zde přecházela a pletla, rychle nahazovala oka a udílela pokyny.

„Teď jedu k doktorovi. Pro Lizavetu Petrovnu už jeli, ale ještě se u ní stavím. Nepotřebuješ něco? Ano, nemělo by se vzkázat pro Dolly?“

Kitty na něho pohlédla. Patrně neposlouchala, co jí říká.

„Ano, ano. Jdi, jdi už,“ vyhrkla, zamračila se a zamávala na něho.

Už vcházel do salónu, když se z ložnice ozval žalostný nářek, který vzápětí ztichl. Levin zůstal stát a dlouho nemohl pochopit.

Ovšem, byla to ona! Popadl se za hlavu a pádil dolů.

„Bože, smiluj se! Odpusť a pomoz!“ opakoval si slova, která mu nenadále přišla na jazyk. A on, člověk nevěřící, opakoval ta slova nejen ústy. V té chvíli věděl, že nejen všecky jeho pochybnosti, ale ani rozumový přístup k víře ani ta neschopnost víry, kterou u sebe znal, mu nijak nebrání, aby se obracel k bohu. To vše bylo nyní rozváto v prach. Ke komu se měl obrátit, ne-li k tomu, v jehož rukou byl (to cítil) on sám, jeho duše i jeho láska?

Povoz ještě nebyl připraven, ale v tom obzvláštním vypětí fyzických sil i péče o všechno, co měl učinit, nechtěl Levin ztrácet ani vteřinu, proto na povoz nečekal, vydal se pěšky a Kuzmovi nařídil, aby ho dohonil.

Na rohu potkal spěchajícího nočního drožkáře. V malých saních seděla Lizaveta Petrovna v sametovém šalupu a v šátku. „Chválabohu, chválabohu!“ řekl, když pln nadšení poznal její malou světlovlasou hlavu a obličej, který teď měl zvlášť vážný, skoro přísný výraz. Levin nedal zastavit a běžel vedle saní nazpět.

„Tak asi dvě hodiny? Ne víc?“ zeptala se Lizaveta Petrovna. „Petr Dmitrič bude doma, ale nespěchejte na něho. A kupte v lékárně opium.“

„Tak vy myslíte, že to dobře dopadne? Kéž by bůh dal!“ řekl Levin a už spatřil, jak ze vrat vyjíždí povoz. Naskočil do saní ke Kuzmovi a poručil mu, aby jel k lékaři.