V

Na matiné byly na pořadu dvě velice zajímavé skladby.

První byla fantazie Král Lear na pusté pláni, druhý byl kvartet věnovaný památce Bachově. Obě skladby byly nové, byly komponovány v novém duchu a Levin si o nich chtěl utvořit vlastní mínění. Doprovodil švagrovou k jejímu sedadlu a sám si stoupl ke sloupu a umínil si, že bude poslouchat co nejpozorněji a nejsvědomitěji. Snažil se nerozptylovat a nekazit si dojem pohledem na dirigenta s bílou vázankou, mávajícího rukama, což vždycky tak nemile ruší poslech hudby, snažil se nevidět dámy v kloboucích, které si na koncert pečlivě ovázaly uši stuhami, a všecky ty osoby, které se buď nezabývaly ničím, anebo měly nejrozmanitější zájmy, jenom ne zájem o hudbu. Snažil se vyhnout setkání s hudebními odborníky a s mluvky. Stál se zrakem upřeným dolů před sebe a poslouchal.

Ale čím déle poslouchal fantazii Král Lear, tím vzdálenější se mu jevila možnost, aby si o ní utvořil nějaký určitý názor. Hudební vyjádření citu neustále počínalo, jaksi se soustřeďovalo, ale vzápětí se rozpadávalo na úryvky nových počátků hudebních výrazů a někdy prostě na zvuky, ničím než skladatelovým rozmarem navzájem nepodmíněné, ale přitom velice složité. Ale i tyto zlomky hudebních výrazů, leckdy pěkných, byly nepříjemné, protože přicházely naprosto neočekávaně a bez přípravy. Veselí i smutek, zoufalství, něha i vítězosláva přicházely zcela nezákonitě jako city šílence. A stejně jako u šílence ty city náhle pomíjely.

Celou tu dobu, co hráli fantazii, připadal si Levin jako hluchý, který se dívá na tančící. Byl nadobro zmaten, když skladba skončila, a pociťoval velkou únavu z napjaté pozornosti, nijak neodměněné. Ze všech stran se ozval bouřlivý potlesk. Všichni vstali, začali promenovat a rozhovořili se. Aby si z dojmu jiných ujasnil své pochybnosti, šel Levin vyhledat znalce a byl rád, když zahlédl jednoho z proslulých odborníků v rozhovoru se svým známým Pescovem.

„Pozoruhodné!“ zněl Pescovův sytý bas. „Dobrý den, Konstantine Dmitriči. Zvlášť názorná a řekl bych plastická a úžasně barvitá je pasáž, kde tušíte příchod Kordelie, kde žena, das ewig weibliche1, podstupuje zápas s osudem. Není-liž pravda?“

„Totiž jak to, Kordelie?“ nesměle se otázal Levin, ježto nadobro zapomněl, že fantazie líčí krále Leara na pusté pláni.

„Přichází Kordelie… prosím!“ řekl Pescov, ťukl prsty do hladkého programu, který držel v ruce, a podal jej Levinovi.

Teprve teď si Levin vzpomněl na název fantazie a pospíšil si přečíst ruský překlad Shakespearových veršů, otištěný na rubu programu.

„Bez toho není možné skladbu sledovat,“ obrátil se Pescov k Levinovi, neboť jeho společník odešel a Pescov neměl nikoho jiného, s kým by si pohovořil.

V přestávce se mezi Levinem a Pescovem rozproudila debata o přednostech a nedostatcích wagnerovského směru v hudbě. Levin dokazoval, že omyl Wagnerův i všech jeho následovníků je v tom, že hudba chce zasahovat do oblasti jiného umění, že stejně chybuje poezie, když líčí rysy obličeje, což má činit malířství, a jako příklad takového omylu uvedl sochaře, který si usmyslil vytesat z mramoru stíny poetických přeludů, vznášející se kolem básníkovy postavy na piedestalu. „Ty stíny vypadají u sochaře tak málo jako stíny, že se dokonce opírají o žebřík,“ pravil Levin. Ta věta se mu líbila, ale nepamatoval se, zda ji už někdy před Pescovem nevyslovil, a když to nyní řekl, upadl do rozpaků. Pescov naopak dokazoval, že umění je jenom jedno a že může dosáhnout nejdokonalejšího projevu jen spojením všech výrazových možností.

Druhé číslo koncertu už Levin nemohl poslouchat. Pescov si stoupl vedle něho a skoro pořád na něho mluvil, odsuzoval tuto skladbu pro její přílišnou, nasládlou falešnou prostotu a přirovnával ji k prostotě preraffaelitů v malířství. Na odchodu Levin potkal ještě mnoho známých, s nimiž pohovořil jak o politice, tak o hudbě i o společných známých. Mimo jiné potkal i hraběte Bola, u něhož měl vykonat zdvořilostní návštěvu, na kterou docela zapomněl.

„Tak jeďte teď,“ radila mu Lvovová, když se jí svěřil, „možná že vás nepřijmou, a pak přijeďte na zasedání pro mne. Ještě to stihnete.“


  1. Věčné ženství. (něm.) ↩︎