VII

Agafja po špičkách odešla. Chůva stáhla roletu, zahnala mouchy zpod mušelínové záclonky nad postýlkou i sršně, který sebou tloukl o okenní tabuli, usedla a ovívala vadnoucí březovou větví matku i dítě.

„To je vedro! Mělo by trochu sprchnout,“ řekla.

„Ano, ano, psst…,“ odpovídala Kitty. Zlehka se pohupovala a něžně k sobě tiskla baculatou, v zápěstí jakoby nitkou zaškrcenou ručku, kterou Míťa pořád slabě mával, přičemž střídavě zavíral a otvíral očka. Ta ručka nedala Kitty pokoje; měla sto chutí ji políbit, ale přitom se bála, aby děťátko nevzbudila. Ručka se konečně přestala pohybovat a oči se zavřely. Dítě se stále drželo prsu a jen chvílemi ještě zdvíhalo dlouhé ohnuté řasy a dívalo se na matku vlahýma očima, které se v pološeru zdály černé. Chůva přestala mávat větví a klímala. Shora zaburácel hlas starého knížete a zahlaholil Katavasovův smích.

„Asi se tam beze mě rozpovídali,“ myslila si Kitty, „ale přece je škoda, že Kosťa není doma. Asi šel zase do včelína. I když je mi smutno, že tam často chodí, jsem ráda. Baví ho to. Teď je přece jenom veselejší a lepší, než byl na jaře. To chodil tak zamračený a utrápený, až jsem o něho měla strach. A je přece jenom komický!“ zašeptala s úsměvem.

Věděla, co jejího muže trápí. Bylo to jeho nevěrectví. Kdyby se jí byl někdo zeptal, zda se domnívá, že její muž bude v posmrtném životě zatracen, jestliže nebude věřit, byla by nucena přisvědčit, že zatracen bude. Ale přece nebyla pro jeho nevěrectví nešťastná. A třebaže uznávala, že člověk nevěřící nemůže dojít spásy, milovala duši svého muže nade vše na světě, myslila na jeho nevěrectví s úsměvem a říkala si o něm, že je komický.

K čemu čte celý rok samou filozofii? Jestliže je to v těch knihách všecko napsáno, může jim tedy rozumět. A jestliže v nich není pravda, proč je vlastně čte? Sám říká, že by si přál věřit. Proč tedy nevěří? Asi proto, že hodně přemýšlí? A že hodně přemýšlí, to dělá ta jeho osamělost. Pořád je sám a sám. Doma nemůže mluvit o všem. Tihle hosté mu asi budou milí, zvlášť Katavasov. Rád s ním debatuje. Hned se v mysli přenesla k úvaze, kde by měl Katavasov spát, zda sám, nebo v jednom pokoji se Sergejem Ivanovičem. A vtom ji něco napadlo, co ji tak rozčililo, až sebou trhla, a dokonce vzbudila Míťu, který ji za to stihl přísným pohledem. Pradlena asi ještě nepřinesla čisté prádlo a všecko ložní prádlo pro hosty mají rozebráno. Jestli na to nedohlédne, dá Agafja Sergejovi Ivanoviči prádlo už použité. Při pouhém tom pomyšlení polilo Kitty horko.

Ovšemže, musí na to dohlédnout, umínila si. Pak se chtěla vrátit k předchozím myšlenkám a vzpomněla si, že ještě nedomyslila cosi důležitého, niterného, a začala vzpomínat, co to bylo. Ovšem, Kosťa je nevěřící, vzpomněla si opět s úsměvem.

Inu, nevěřící! Radši ať zůstane vždycky takový, než aby byl jako madame Stahlová anebo jaká chtěla být Kitty tenkrát v cizině. I ne, on se nikdy nebude přetvařovat.

A vtom se jí živě vybavilo, jak se před nedávnem projevil ve své dobrotě. Před čtrnácti dny dostala Dolly kajícný dopis od Stěpana Arkaďjiče. Úpěnlivě ji prosil, aby zachránila jeho čest, aby prodala statek a zaplatila za něho dluhy. Dolly byla zoufalá, nenáviděla muže, opovrhovala jím, litovala ho, chtěla se s ním dát rozvést, odepřít, ale dopadlo to tak, že se uvolila prodat část svého statku. Kitty si potom s bezděčným zjihlým úsměvem vzpomněla, jak byl muž na rozpacích, jak se několikrát neobratně pokusil zasáhnout do věci, která mu působila starosti, jak konečně přišel na jediný způsob, kterým by se Dolly dalo pomoci, aniž by ji urazili, a navrhl Kitty, aby jí přenechala svůj podíl, což Kitty předtím nenapadlo.

Jakýpak nevěřící! S jeho srdcem, s tím věčným strachem, aby nikomu neublížil, ani dítěti! Všecko pro jiné, pro sebe nic. Koznyšov se klidně domnívá, že je to Kosťova povinnost, dělat mu správce. A sestra taky. Teď má na starosti Dolly s dětmi. A všichni ti sedláci, kteří za ním denně chodí, jako by jim musel sloužit.

„Ano, jen buď takový jako tvůj otec, jen takový,“ řekla Kitty, podala Míťu chůvě a vdechla mu políbení na tvářičku.