XXI

Od chvíle, co Alexej Alexandrovič z rozmluvy s Betsy a se Stěpanem Arkaďjičem pochopil, že se od něho nežádá nic, než aby nechal ženu na pokoji a neobtěžoval ji svou přítomností, a že si to přeje i sama žena, od té chvíle byl tak zlomen, že si v ničem nevěděl rady, sám nevěděl, co teď chce, a proto vložil svůj osud do rukou těm, kdo se o něho s takovou oblibou starali, a na všecko souhlasně přikyvoval. Teprve když Anna už odjela z jeho domu a anglická vychovatelka k němu poslala s dotazem, zda má obědvat s ním, či odděleně, tu si poprvé jasně uvědomil svou situaci a zhrozil se jí.

Nejhorší na tom bylo, že si zanic nedokázal sloučit a srovnat svou minulost s tím, co bylo nyní. Nezneklidňovala ho minulost, kdy s ženou šťastně žil. Přechod od té minulosti k poznání, že je mu žena nevěrná, si už protrpěl; byl to sice hrozný stav, ale dovedl jej pochopit. Kdyby ho byla žena opustila tenkrát, když mu řekla o své nevěře, byl by býval zarmoucený a nešťastný, avšak nebyl by se octl v tak beznadějné, spletité situaci, jako byl dnes. Nijak si teď nedovedl sloučit své nedávné odpuštění, svou něhu, svou lásku k nemocné ženě a cizímu dítěti s tím, co bylo nyní, že totiž jako odměnou za to vše zůstal nyní sám, pohaněn, potupen, že o něho nikdo nestál a všichni jím pohrdali.

První dny po manželčině odchodu přijímal Karenin strany a přednostu kanceláře, jezdil do výboru a chodil obědvat do jídelny jako obvykle. Aniž si uvědomoval, proč tak činí, vyvíjel po ty dva dni velké duševní úsilí jen k tomu, aby vypadal klidně, ba lhostejně. Kdykoli zodpovídal otázky, jak se má naložit s věcmi a s pokoji Anny Arkaďjevny, dalo mu velikou námahu, aby vypadal jako člověk, pro něhož nastalá událost není ničím nepředvídaným ani nevybočuje z rámce všedních událostí, a skutečně se mu to dařilo – nikdo na něm nepozoroval zoufalství. Ale když na druhý den po Annině odjezdu předložil Korněj účet z módního závodu, který Anna zapomněla zaplatit, a hlásil, že příručí je zde osobně, dal si Alexej Alexandrovič příručího zavolat.

„Promiňte, Excelence, že si dovoluju obtěžovat. Ale jestli poroučíte, abychom se obrátili na Její Excelenci, tak kdybyste mi ráčil sdělit její adresu.“

Alexej Alexandrovič se zamyslil, jak se zdálo příručímu, a vtom se otočil a sedl si ke stolu. Dal hlavu do dlaní a dlouho seděl v této poloze, několikrát se pokusil promluvit a pokaždé se zarazil.

Korněj pochopil, co se s pánem děje, a požádal příručího, aby přišel jindy. Jakmile Alexej Alexandrovič zase osaměl, uvědomil si, že už nemá sil tvářit se neochvějně a klidně. Odřekl povoz, který na něho čekal, zakázal si veškeré návštěvy a ani nešel k obědu.

Cítil, že není s to vydržet všeobecný nápor pohrdání a krutosti, jež jasně viděl na očích příručímu i Kornějovi a bez výjimky všem lidem, s nimiž přišel v těch dvou dnech do styku. Cítil, že nemůže od sebe odvrátit lidskou nenávist, poněvadž ta nenávist nepramení z toho, že by byl špatný (pak by se mohl přičinit, aby byl lepší), nýbrž z toho, že je potupně a odporně nešťastný. Věděl, že za to, jen a jen proto, že mu krvácí srdce, budou k němu lidé nelítostní. Cítil, že ho lidé zničí, jako psi dovedou zadávit uštvaného psa vyjícího bolestí. Věděl, že má jedinou možnost, jak se před lidmi zachránit – schovat před nimi své rány. A také se o to dva dny podvědomě pokoušel, ale teď cítil, že už nemá sil pokračovat v nerovném boji.

Zoufalství se ještě stupňovalo, když si uvědomil, že je se svou bolestí docela sám. V Petrohradě neměl nikoho, komu by mohl svěřit, jak trpí, kdo by ho politoval ne jako vysokého úředníka, ne jako člena společnosti, ale prostě jako trpícího člověka. A nejen v Petrohradě, ale vůbec nikde takového člověka neměl.

Alexej Alexandrovič vyrůstal jako sirotek. Byli dva bratři. Na otce se nepamatovali, matka zemřela, když bylo Alexejovi Alexandroviči deset roků. Měli nepatrný majetek. Vychoval je strýc Karenin, významný úředník a někdejší oblíbenec zesnulého panovníka.

Alexej Alexandrovič vystudoval s vyznamenáním gymnázium i univerzitu, za strýcova přispění ihned nastoupil skvělou dráhu úřednickou a od té doby se věnoval výhradně své úřednické karié­ře. Ani na gymnáziu, ani na fakultě, ani později v úřadě nenavázal Alexej Alexandrovič s nikým přátelské styky. Bratr mu byl člověkem nejbližším, byl však zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí a žil stále v cizině, kde také zemřel brzo po tom, co se Alexej Alexandrovič oženil.

Když byl gubernátorem, Annina teta, bohatá dáma z gubernského města, ho seznámila jako muže už staršího, zato však mladého na gubernátora, se svou neteří. Nastrojila situaci tak, že se musil buď vyjádřit, anebo opustit město. Alexej Alexandrovič dlouho váhal. Pro takový krok mluvilo zrovna tolik důvodů, jako proti němu. Zároveň zde nebylo přímého důvodu, aby zradil svou zásadu: máš-li o něčem pochybnosti, varuj se toho. Ale Annina teta mu prostřednictvím jakéhosi známého důtklivě připomněla, že už děvče kompromitoval a že čest ho zavazuje, aby se vyjádřil. Učinil tedy nabídku k sňatku a věnoval nevěstě a ženě všechen cit, jakého byl schopen.

Příchylnost, kterou cítil k Anně, v něm vymýtila poslední potřebu srdečných vztahů k lidem. A dnes neměl mezi všemi známými jedinou blízkou duši. Měl hojnost toho, čemu říkáme vlivné známosti. Ale přátelské vztahy Alexej Alexandrovič postrádal. Znal mnoho lidí, které mohl pozvat na oběd, požádat je o účast v nějaké věci, o kterou se zajímal, nebo o protekci pro nějakého svého chráněnce, otevřeně s nimi debatovat o činnosti jiných lidí i vládních kruhů; ale vztahy k těmto osobám byly uzavřeny do jediné, obyčejem i zvykem přesně vymezené oblasti, kterou nebylo možno překročit. Alexej Alexandrovič měl jednoho kolegu z univerzity, s kterým se sblížil až po studiích a s kterým by si mohl pohovořit o svém osobním neštěstí; jenže tento kolega byl kurátorem ve vzdáleném školském okrese. Z osob žijících v Petrohradě byli Kareninovi nejblíže a nejspíš by mu mohli rozumět přednosta kanceláře a lékař.

Přednosta Michail Vasiljevič Sljudin byl prostý, rozšafný, dobrý a vysoce morální člověk a Alexej Alexandrovič cítil, že je mu nakloněn. Avšak pětiletá úřední činnost vytvořila mezi nimi přehradu, takže spolu nemohli rozprávět nějak důvěrně.

Alexej Alexandrovič podepsal všecky listiny a potom dlouho mlčel, díval se na Sljudina a několikrát se pokusil začít, ale marně. Už měl přichystanou větu: „Slyšel jste už, co mě potkalo?“ Ale nakonec řekl jako jindy: „Tak mi to připravíte.“ A s tím ho propustil.

Druhý byl lékař, který mu byl rovněž nakloněn; jenže se už dávno mlčky dohodli na tom, že mají oba práce nad hlavu a že mají vždycky naspěch.

Na své přítelkyně mezi ženami ani na nejlepší z nich, hraběnku Lydii Ivanovnu, Alexej Alexandrovič nepomyslil. Všecky ženy ho děsily a byly mu protivné už proto, že to byly ženy.