IV

Lvov, choť Kittiny sestry Natali, strávil celý život v hlavních městech a v cizině, kde také byl vychován a později sloužil jako diplomat.

Loni diplomatických služeb zanechal, nikoli pro nějaké nepříjemnosti (jakživ s nikým nepříjemnosti neměl), a přešel na správu carského dvora v Moskvě, aby mohl svým dvěma chlapcům poskytnout co nejlepší vychování.

Přestože měli zcela rozdílné zvyky i názory a přestože byl Lvov starší než Levin, velice se za tu zimu sblížili a nalezli v sobě zalíbení.

Lvov byl doma a Levin k němu vstoupil bez ohlášení.

Lvov v přepásaném domácím kabátě a v semišových pantoflích, na nose skřipec s modrými skly, seděl v křesle, četl knihu opřenou o podstavec a opatrně držel v natažené hezké ruce zpola vykouřený doutník.

Krásný, jemný a dosud mladistvý obličej, jehož ušlechtilost ještě zvyšovaly kadeřavé, lesklé stříbrné vlasy, se mu rozzářil v úsměvu, když spatřil Levina.

„Výborně! Už jsem k vám chtěl někoho poslat. Co Kitty? Posaďte se tady, je to pohodlnější…“ Vstal a přistrčil Levinovi houpací židli. „Četl jste poslední oběžník v Journal de St.-Pétersbourg? Myslím, že je to znamenité,“ řekl s poněkud francouzským přízvukem.

Levin pověděl, co slyšel od Katavasova o tom, co se mluví v Petrohradě, a když pohovořili o politice, vyprávěl o seznámení s Metrovem a o své účasti na zasedání. Lvova to velmi zajímalo.

„To vám závidím, že máte přístup do toho zajímavého vědeckého světa,“ řekl. A sotvaže se rozhovořil, ihned přešel jako obvykle do francouzštiny, která mu lépe vyhovovala. „Já bych ovšem ani neměl čas. Úřad a děti mi to nedovolí. A pak se nestydím přiznat, že mi chybí vzdělání.“

„To bych netvrdil,“ řekl Levin s úsměvem a jako vždy dojat jeho špatným míněním o vlastní osobě, které zdaleka nebylo pózou. Lvov se nechtěl zdát, ba ani skutečně být skromný, nýbrž myslil to naprosto upřímně.

„Jakpak ne! Vidím teď, jaké mám nepatrné vzdělání. Dokonce si musím mnoho věcí osvěžit v paměti nebo se jim prostě naučit, abych mohl vychovávat děti. Protože nestačí mít učitele, děti také potřebují dohled, jako vy potřebujete v hospodářství dělníky i dozorce. Tady zrovna čtu,“ ukázal na Buslajevovu gramatiku, opřenou o podstavec. „Chtějí to po Míšovi a je to tak těžké… Vysvětlete mi třeba tohle. On tu říká…“

Levin mu chtěl vysvětlit, že to lze pochopit, jenom je nutno se tomu naučit. Avšak Lvov s ním nesouhlasil.

„Vidíte, vy se tomu smějete!“

„Naopak, ani si neumíte představit, jak se vždycky, když se na vás dívám, učím tomu, co mě očekává – totiž, jak vychovávat děti.“

„No, to se mnoho nenaučíte,“ řekl Lvov.

„Vím jenom, že jsem neviděl lépe vychované děti, než jsou vaše, a lepší děti, než jsou vaše, bych si ani nemohl přát.“

Lvov se chtěl patrně přemoci, aby neprozradil svou radost, ale přitom jen zářil.

„Jenom aby byly lepší než já. Nic víc si nepřeju. Vy ještě nevíte,“ začal, „co práce je s takovými chlapci, když byli tak zanedbaní pobytem v cizině jako ti moji.“

„To všecko dohoníte. Jsou to přece tak nadané děti. Hlavní věc je mravní výchova. A právě to se učím, když vidím vaše děti.“

„Říkáte mravní výchova. Žádný si neumí představit, jak je to těžké! Sotva jste přemohl jednu zápornou vlastnost, už se zas objevují jiné, a zápas začíná znovu. Nemít oporu v náboženství – vzpomínáte si, jak jsme o tom mluvili –, žádný otec by nedokázal jen vlastními silami, bez této pomoci vychovávat děti.“

Debata, která Levina zajímala jako vždy, byla přerušena příchodem krásné Natálie Alexandrovny, už oblečené do společnosti.

„Ani jsem nevěděla, že tu jste,“ pravila a zřejmě nijak nelitovala, ale byla dokonce ráda, že přerušila debatu, kterou už dávno znala a která ji nebavila. „Co Kitty? Budu dnes u vás obědvat. Víš co, Arseniji,“ obrátila se k muži, „dáš připravit kočár…“

A manželé se začali dohadovat, jak stráví dnešní den. Poněvadž muž měl jet z úřední povinnosti komusi naproti a žena na koncert a na veřejnou schůzi jihovýchodního komitétu, museli vyřešit a promyslit mnoho věcí. Levin se jakožto člověk patřící do rodiny musel účastnit těchto plánů. Bylo dohodnuto, že pojede s Natali na koncert a na veřejné zasedání, odtamtud pošlou kočár do úřadu Arsenijovi a ten přijede pro Natali a doveze ji ke Kitty; anebo nebude-li mít své povinnosti odbyty, pošle kočár pryč a s Natali pojede Levin.

„Víš, on mě kazí,“ pravil Lvov k ženě, „ujišťuje mě, že naše děti jsou skvělé, kdežto já vím, že mají tolik nepěkných vlastností.“

„Arsenij zabíhá do extrému, vždycky to říkám,“ pravila žena. „Když budeme usilovat o dokonalost, nemůžeme být nikdy spokojeni. A papá má pravdu, že když jsme byly vychovávány my, panoval jeden extrém – nás nechávali v podkroví, ale rodiče bydleli v mezaninu. Dnes je to naopak, rodiče aby se spokojili s komorou, ale děti musí mít mezanin. Rodiče dnes už nesmějí žít, všecko jen pro děti.“

„Co na tom, když je to příjemnější?“ řekl Lvov se svým hezkým úsměvem a dotkl se její ruky. „Kdo tě nezná, myslil by si, že nejsi matka, ale macecha.“

„Ne, extrém není nikdy pěkný,“ klidně řekla Natali, když ukládala jeho nůž na papír na určené místo na stole.

„Jen pojďte sem, dokonalé děti,“ řekl Lvov krásným hošíkům, kteří vstoupili do pokoje. Uklonili se Levinovi a přistoupili k otci, neboť se ho asi chtěli na něco zeptat.

Levin by si byl s nimi rád pohovořil, chtěl si poslechnout, co řeknou otci, ale Natali se s ním dala do řeči a vzápětí přišel Lvovův kolega Machotin v dvorské uniformě, neboť měli spolu jet kohosi vítat, a už nastal nekonečný hovor o Hercegovině, o princezně Korzinské, o carské sněmovně a o náhlém úmrtí Apraksinové.

Levin dočista zapomněl, co měl vyřídit. Vzpomněl si, až když odcházel do předsíně.

„Ach ano, Kitty mi uložila, abych s vámi promluvil o Oblonském,“ řekl, když je Lvov vyprovodil ke schodišti.

„Ano, ovšem, mamá si přeje, abychom my švagři na něho zaútočili,“ řekl s úsměvem a začervenal se. „Ale proč já?“

„Tak já ho přepadnu sama,“ s úsměvem řekla Lvovová v bílé kožešinové pláštěnce, čekajíc, kdy rozmluva skončí. „Tak už pojedem.“