XIX

Když Levin vyšel z dětského pokoje a zůstal sám, rázem se opět upamatoval na myšlenku, v které zbyla nějaká nejasnost.

Místo aby šel do salónu, z kterého se ozývaly hlasy, zastavil se na terase, opřel se o zábradlí a díval se na oblohu.

Už se docela setmělo a na jihu, kam se díval, nebyly žádné mraky. Ty se stahovaly na opačné straně. Občas tam vyšlehl blesk a bylo slyšet vzdálený hrom. Levin naslouchal, jak z lip na zahradě pravidelně padají kapky, a díval se na známé trojhvězdí i na rozvětvenou Mléčnou dráhu, probíhající jeho středem. Při každém zablýsknutí mizela nejen Mléčná dráha, nýbrž i jasné hvězdy, ale sotvaže blesk zhasl, vše se objevovalo na původním místě, jako vrženo neznámou jistou rukou.

„Co mě vlastně zaráží?“ řekl si Levin a tušil, že rozluštění všech pochybností, i když je dosud nezná, má už hotové ve své duši.

Ano, jediný, očividný, nepochybný projev božství, toť zákony dobra, jež byly světu dány zjevením a jež pociťuje i v sobě. Tím, že je uznává, slučuje se anebo je vlastně chtěj nechtěj sloučen s jinými lidmi v jedno společenství věřících, které se nazývá církví. Ale co židé, mohamedáni, konfuciovci, buddhisté – co jsou tedy? Levin si opět položil tuto otázku, neboť právě ona se mu zdála nebezpečná. Jsou snad ty stamilióny lidí vskutku zbaveny nejvyššího blaha, bez něhož život nemá smyslu? Zamyslil se, ale ihned se v duchu opravil. Nač se vlastně táže? Táže se, jaký vztah mají k božství všechna různá náboženská vyznání všeho lidstva. Táže se, jak se obecně projevuje bůh celému světu se všemi těmi mlhovinami. Co tedy dělá? Jemu osobně, jeho srdci byla nepochybně zjevena pravda rozumem nepostižitelná, ale on ji chce stůj co stůj vyjádřit rozumově a slovně.

Což neví, že hvězdy se nepohybují? Pohlédl na zářivou planetu, která už změnila polohu a přiblížila se k horní větvi břízy. Ale dívá-li se na pohyb hvězd, neumí si představit rotaci Země, a má tudíž pravdu, když říká, že se hvězdy pohybují.

Mohli by snad astronomové něco pochopit a vypočítat, kdyby nepřihlíželi ke všem složitým, rozmanitým pohybům Země? Všechny jejich pozoruhodné závěry o vzdálenostech, váze, pohybech a úchylkách nebeských těles jsou založeny jedině na viditelném pohybu nebeských těles kolem nehybné Země, na pohybu, který teď máme všichni před sebou a který byl stejný pro milióny lidí po staletí a byl a bude stejný vždy a vždy může být prověřen. A stejně, jako by byly plané a vratké závěry astronomů, kdyby nebyly založeny na pozorování viditelné oblohy vzhledem k jedinému poledníku a k jedinému obzoru, stejně tak plané a vratké by byly i jeho, Levinovy závěry, kdyby nebyly založeny na onom chápaní dobra, které vždy bylo a bude stejné pro všechny a které mu bylo zjeveno křesťanstvím a může být v jeho duši kdykoli prověřeno. Otázku, jaká jsou jiná vyznání a jaký mají vztah k božství, nemá právo ani možnost vyřešit.

„Copak, tys ještě tady?“ náhle se ozval hlas Kitty, která šla tudy do salónu. „Netrápí tě něco?“ řekla a pozorně se mu při svitu hvězd zadívala do obličeje.

Ale přece by jeho obličej nebyla rozeznala, kdyby jej opět nebyl ozářil blesk, který zaclonil hvězdy. Při světle blesku zahlédla celý jeho obličej, a když viděla, že je klidný a rozradostnělý, usmála se na něho.

Ona chápe, myslil si, ví, o čem přemýšlím. Má jí to říci, nebo ne? Ano, řekne jí to. Ale v okamžení, kdy chtěl promluvit, promluvila ona.

„Poslyš, Kosťo! Buď tak hodný,“ řekla, „jdi se podívat do rohového pokoje, jak to tam Sergejovi Ivanoviči všecko připravili. Pro mne se to dost dobře nehodí. Jestlipak tam dali nové umyvadlo?“

„Dobře, určitě se tam podívám,“ řekl Levin, vstal a políbil ji.

Ne, nic jí nebude říkat, rozhodl se, když odešla napřed. Je to jeho tajemství, jen pro něho důležité, a nedá se vyjádřit slovy.

Ten nový cit ho nezměnil, neoblažil, neosvítil ho najednou, jak o tom sníval – stejně jako cit k synovi. Ani žádné překvapení to nebylo. Ale víra – či snad ani ne víra, těžko říci, co to je, ale ten cit stejně nepozorovaně vstoupil utrpením do jeho duše a pevně v ní zakotvil.

Bude se pořád ještě zlobit na kočího Ivana, ještě se bude hádat, bude nevhod vyslovovat své názory, ještě bude hradba mezi svatyní jeho duše a ostatními, dokonce i jeho ženou, bude jí zrovna tak zazlívat své obavy a potom litovat, ještě nebude rozumově chápat, proč se modlí, a přece se bude modlit – ale jeho život, celý jeho život bez zřetele k tomu, co by se s ním mohlo stát, každý jeho okamžik nejenže už teď není nesmyslný, jako byl dříve, ale obsahuje nepochybný smysl dobra a je na něm, aby jej do života vložil!

1873–1877