XXIII

Hraběnku Lydii Ivanovnu provdali jako mladičkou exaltovanou dívku za bohatého, urozeného, velice dobromyslného a velice rozmařilého muže, který měl rád zábavu a veselí. Druhý měsíc po svatbě ji opustil a na její exaltované citové výlevy reagoval jen posměchem, ba záští, kterou si lidé neuměli vysvětlit, neboť znali dobré srdce hraběte a na exaltované Lydii neviděli žádné chyby. Třebaže se nedali rozvést, žili od té doby odděleně, a kdykoli se manžel setkal s manželkou, vždy se k ní choval s obvyklou jedovatou ironií, jejíž příčina byla nepochopitelná.

Hraběnka Lydie Ivanovna už dávno nebyla do muže zamilovaná, ale od těch dob nikdy nepřestala být zamilovaná do někoho. Bývala zamilovaná do několika lidí najednou, do mužů i do žen. Bývala zamilovaná skoro do všech lidí, kteří v něčem zvlášť vynikali. Byla zamilovaná do všech nových princezen a princů, kteří vstupovali do příbuzenského svazku s carskou rodinou, byla zamilovaná do jednoho metropolity, jednoho vikáře a jednoho kněze. Byla zamilovaná do jednoho novináře, do tří Slovanů, do Komisarova. Do jednoho ministra, jednoho lékaře, do jednoho anglického misionáře a do Karenina. Všechny ty lásky, hned ochabující, hned zas vzrůstající, jí nijak nebránily, aby pěstovala rozsáhlé a spletité dvorské a společenské styky. Ale od té doby, co Karenina potkalo neštěstí a hraběnka ho vzala pod svou zvláštní ochranu, od té doby, co si dala takovou práci s Kareninovou domácností, aby pečovala o jeho blaho, od té doby cítila, že všecky ostatní lásky nejsou pravé, ale že je teď opravdově zamilovaná jen do Karenina. Cit, který teď k němu chovala, zdál se jí mocnější než všechny dřívější city. Když svůj cit podrobila analýze a srovnávala jej s těmi dřívějšími, viděla jasně, že by se nebyla zamilovala do Komisarova, kdyby nebyl zachránil život panovníkovi, že by se nebyla zamilovala do Rističe-Kudžického, nebýt slovanské otázky, že však Karenina miluje pro něho samého, pro jeho nepochopenou vznešenou duši, pro jeho vysoký, jí tak milý hlas s táhlými tóny, pro jeho znavený pohled, jeho povahu a měkké bílé ruce s naběhlými žilami. Těšila se na každé setkání a nejen to, pátrala v jeho tváři, jaký na něho dělá dojem. Chtěla, aby se mu líbily nejen její oči, ale celá její osobnost. Kvůli němu teď věnovala svému zevnějšku větší péči. Přistihovala se při blouznění o tom, jaké by to bylo, kdyby nebyla vdaná a on by byl svobodný. Rudla rozčilením, kdykoli vcházel do pokoje, nemohla se ubránit obdivnému úsměvu, kdykoli jí řekl něco hezkého.

Hraběnka Lydie Ivanovna žila už několik dní ve velkém rozčilení. Dověděla se, že Anna a Vronskij jsou v Petrohradě. Alexej Alexandrovič musel být uchráněn setkání s Annou, musel být ušetřen i mučivého vědomí, že ta hrozná žena je zde v městě a že by ji mohl každou chvíli potkat.

Lydie Ivanovna vyzvídala prostřednictvím svých známých, co hodlají dělat ti odporní lidé, jak říkala Anně a Vronskému, a snažila se v těch dnech usměrňovat každé hnutí svého přítele, aby se s nimi nemohl setkat. Mladý pobočník, přítel Vronského, který jí dodával zprávy, neboť doufal, že s její pomocí získá koncesi, oznámil, že už si všecko vyřídili a příští den odjíždějí. Lydie Ivanovna už se pomalu uklidnila, když jí bylo nazítří dopoledne odevzdáno psaní. S hrůzou poznala písmo. Bylo to písmo Anny Kareninové. Obálka byla z papíru tuhého jako lýčí, na podlouhlém žlutém papíře byl velikánský monogram a celý dopis krásně voněl.

„Kdo to přinesl?“

„Zaměstnanec hotelu.“

Hraběnka Lydie Ivanovna se dlouho nemohla posadit a přečíst si dopis. Z rozčilení dostala záchvat záduchy, kterou trpěla. Když se konečně uklidnila, přečetla si francouzský dopis:

„Paní hraběnko,

křesťanské city, které naplňují Vaše srdce, mi dodávají trestuhodné (cítím to) smělosti, abych Vám napsala. Jsem nešťastná, že jsem odloučena od synka. Snažně Vás prosím o dovolení, abych ho směla vidět jedinkrát před svým odjezdem. Odpusťte, že Vás obtěžuji. Obracím se k Vám, a nikoli k Alexejovi Alexandroviči jen proto, že nechci, aby ten velkomyslný člověk trpěl při vzpomínce na mne. Znám Váš přátelský vztah k němu a vím, že mi porozumíte. Pošlete Serjožu ke mně, anebo mám přijít k němu domů v určitou, stanovenou hodinu, či mi dáte vědět, kdy a kde bych ho mohla vidět mimo domov? Nepočítám se zamítavou odpovědí, protože znám velkomyslnost člověka, na kterém všecko záleží. Neumíte si představit, jak toužebně si přeji vidět chlapce, a proto si ani nemůžete představit, jak Vám budu vděčna za Vaši pomoc.

Anna.“

Všecko v tom dopise hraběnku Lydii Ivanovnu popudilo: obsah i narážka na velkomyslnost a zejména ten familiární – jak se jí zdálo – tón.

„Vyřiď, že neodpovím,“ řekla hraběnka Lydie Ivanovna. Hned nato rozevřela mapu a napsala Alexejovi Alexandroviči, že doufá, že se s ním setká po dvanácté hodině na gratulační návštěvě u dvora.

„Musím s Vámi mluvit v důležité a smutné věci. Tam se domluvíme kde. Nejlepší by to bylo u mne. Dám Vám připravit Váš čaj. Je to nutné. On ukládá kříž, ale zároveň nám dává sílu,“ dodávala, aby ho duševně alespoň trochu připravila.

Hraběnka Lydie Ivanovna psávala Alexejovi Alexandroviči dvakrát až třikrát denně. Líbil se jí tento sdělovací proces, mající do sebe cosi elegantního a tajuplného, což jí chybělo ve stycích osobních.